Kóbó Abe - Tvář toho druhého

21. června 2006 v 9:45 | scz |  Čtenářský deník - snad pomůže!
Kóbó Abe

Tvář toho druhého

Z japonského originálu Tanin no kao, vydaného nakladatelstvím Kódanša, Tokio 1964, přeložila a doslovným překladem opatřila Vlasta Winkelhöferová. Přebal, vazbu a grafickou úpravu navrhl Zdeněk Ziegler. Vydání první. Praha 1981. Vydalo Nakladatelství Svoboda jako svou 4753. publikaci. Vytisklo Rudé právo, tiskařské závody, Praha. Náklad 50 000 výtisků.
Romanopisce, dramatika, povídkáře a esejistu Kóbó Abého (*1924) znají čeští čtenáři jako autora proslulého románu Písečná žena, který oblétl v knižní i filmové podobě doslova celý svět. V českém překladu vyšel rovněž soubor jeho raných povídek Červený kokon. Pro Abeho dílo jsou charakteristické výboje do sfér vědeckofantastické literatury, spojení fantastických prvků se současnou i historickou realitou, vnitřní napětí, jemný humor, satira a bohatý moderní jazyk. Vedle dalších románů je Kóbó Abe autorem divadelních, televizních i rozhlasových dramat a filmových scénářů. Rovněž jeho esejistická tvorba pokrývá širokou škálu problémů od teorie umění před otázky sociální a politické. Je laureátem řady literárních a divadelních cen japonských i zahraničních. Několikrát navštívil také Československo. Hlásí se rovněž k literárnímu odkazu našich autorů, zejména Karla Čapka.
Obsah díla:
Psychologický a zároveň vědeckofantastický román Tvář toho druhého je příběhem vědce, jemuž výbuch v laboratoři trvale znetvořil tvář. Přes veškeré úsilí lékařů zůstává natolik zohyzděn, že se může pohybovat mezi lidmi pouze s obvázaným obličejem. Neschopen kontaktu s okolím, stává se anonymní, záhadnou bytostí bez tváře. Chce však takovému postavení čelit a vyrobí se dokonalou masku, která mu umožní návrat mezi lidi. Změněná podoba však změní i jeho chování. Zkouší svou novou tvář a své nové já v nejrůznějších situacích - avšak život s tváří "toho druhého" vyústí v hlubokou rozpolcenost a manželskou roztržku.
Ukázka z díla:
Postupně se mě začala zmocňovat zlost. Chápu samozřejmě i tvou rozmrzelost, ale vždyť se koneckonců nejednalo o nic jihého než o otázku, abych tak řekl, tvé sebeúcty a tváře, o to, že jsi se musela stýkat s šaškem. Ne že bych chtěl zacházet se sebeúctou jako s přežitkem, ale přece jen si nemohu odpustit, abych nevyslovil podiv nad tím, zda bylo kvůli tomu opravdu třeba zahnat mě do takové izolace. Rád bych se tě zeptal: na kterou stranu tváře asi ten starší bratr z filmu políbil svoji sestru? Pravděbodobně bys na to nedokázala odpovědět. Protože ty jsi se mnou nespolupracovala natolik jako ten bratr se svou sestrou. Sice jsi uznávala nutnost masky, ale jenom masky ochočené a domácké, která se nikdy nedopustí něčeho zakázaného...Ale napříště by sis měla dát pozor. Tentokrát se na tebe vrhne maska divoká jak nezkrocená šelma. Maska, která již byla odhalena, a proto se nemusí vysilovat žárlivostí, ale může se soustředit jen na porušování pravidel. Vykopala sis svůj vlastní hrob. Máš pravdu, pouhé psaní nemůže nikdy vést k nějakému pořádnému výsledku.
Vtom se ozval hlasitý klapot ženských podpatků. A zůstala zde jen maska. Já jsem zmizel. Ihned jsem se bez rozmýšlení schoval do postranní uličky, odjistil vzduchovou pistoli a zatajil dech. K čemu mé jednání povede? Je to jen pouhá hra, při níž chci vyzkoušet sám sebe? Anebo snad doopravdy něco zamýšlím? Na to sám sobě nedokážu s určitostí dát odpověď, dokud se ta žena neobjeví na vzdálenost dostřelu.
Ale uvažujme. Mohl bych se tímto činem změnit v labuť? Dokázal bych tím v lidech vzbudit výčitky svědomí a pocit spoluviny? Ne, takové uvažování k ničemu nevede. Jasné je jedině to, že bych se tak nanejvýš mohl stát osamělým, všemi opuštěným zhýralcem. Žádné pomsty bych nedosáhl, jedině bych tak mohl uniknout trestu směšnosti. Mezi filmem a skutečností je patrně přece jen rozdíl. Ale nemám jiné možnosti, jak zvítězit nad svou pravou tváří. Jsem si samozřejmě vědom, že odpovědnost nenese maska, že je to spíš záležitost mého vnitřního já. Ale takové vnitřní já nepatří jen mě samotnému, je společné i všem ostatním lidem, a tak nemohu celý problém brát na svá bedra jen já sám...Pochopitelně, vina se nemůže svalovat jen na mě...! Já lidi nenávidím...A nemám zapotřebí se někomu omlouvat!
Kroky se blíží...
Už asi nikdy nenapíši, jak to bylo dál. Potřebu psaní má člověk asi jen tehdy, když se nic neděje.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Dima Dima | Web | 27. prosince 2006 v 19:55 | Reagovat

Kouknete se na tenhle blog jsou tam spousta anket

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama