Haruki Murakami - Norské dřevo

21. června 2006 v 9:45 | scz |  Čtenářský deník - snad pomůže!
Haruki Murakami

Norské dřevo

Z japonského originálu Noruwei no mori vydaného nakladatelstvím Kodansha v Tokiu roku 1987 přeložil Tomáš Jurkovič. Obálka s použitím fotografie Jana Marka navrhl Pavel Hrach. Vydala Euromedia Group k. s. - Odeon v Praze roku 2005 jako svou 3032 publikaci, v Odeonu publikace 126. Počet stran 304.
Haruki Murakami (*1949) vyrůstal ve velkoměstském prostředí Kóbe. Vzrušený konec šedesátých let, plný studentskýczh bouří, jejichž vlna se se rozšířila ze Seattlu až do Japonska, strávil v Tokiu, kde roku 1968 studoval na univerzitě Waseda divadelní vědu. A když v roce 1973 studia dokončil, rozhodl se udělat něco, čím se dobrovolně vyloučil ze společnosti. Neucházel se o zaměstnání v žádné zavedené firmě, dal přednost nezávislosti a otevřel si v Tokiu jazzový bar. V zázemí baru také vznikl jeho první román Poslouchej zpěv větrů, jímž začala jeho úspěšná literární kariéra. Získal za ni literární cenu časopisu Gunzó. Následoval Pinball roku 1973 a za román Hon na ovci získal roku 1982 další uznání, Nomovu literární cenu pro začínající autory. V roce 1987 přinesl román Norské dřevo Murakamimu publicitu tak nepříjemnou, že na čtyři roky unikl do Řecka a léta 1991 až 1995 pak strávil ve Spojených státech.Tento román překonal všechna očekávání.
Obsah díla:
Tóru Watanabe, málomluvný protagonista a zároveň vypravěč Norského dřeva, sám sebe pokládá, jako většina Murakamiho hrdinů, za všední osobu. Žije v Tokiu na koleji v době studentských nepokojů konce šedesátých let a jeho postoj ke všem revolucím je velice chladný a odměřený. Všechny ty nacionální rituály, jako každodenní vztyčování státní vlajky doprovázené hymnou nenávidí, vysmívá se jim, ale zároveň si zrovna tento rituál docela oblíbí a časem mu začne i nepatrně chybět. Příběh Tórua se od okolních veřejných poměrů a situací jakoby odvrací, autor se zaměruje spíš na člověka - individualitu. Obsah jeho příběhu je osamění, smutek, touha a nepovedená láska. Tóru miluje krásnou a zvláštní Naoko. Jenomže jejich křehký vztah, kdy jí byl zároveň přítelem a milencem musel projít mnoha těžkými zkouškami. Neobjasněnou sebevraždou Tóruova nejlepšího přítele a Naočina dlouholetého milence, její pobyt v sanatoriu pro duševně choré a nakonec i její smrt.
Marná naděje, že se Naoko vrátí zpět do "obyčejného světa tam venku" zakaluje všechno to, co Tóru dělá smutkem, ať už jsou to jeho výlety s přítelem Nagasawou za sexuálním dobrodružstvím, nebo jeho věčné pití brandy na střeše vysokoškolských kolejí. Tento svět utrpení by Japonci shrnuli do pojmu mono no aware, což označuje jakýsi bolestný sled věcí, melancholii, jež v Japonsku patří do kategorie krásy. Je cítit především v pasážích s Naoko. V těch chvílích se vyprávění dostane do trochu snových končin, a jakoby Tóru viděl svět Naoko jinou perspektivou, vypravěčský styl se stává vláčnějším a zastaví se v líčení detailů okolí.
Když je postava Naoko mimo zorný úhel vyprávění, jeho rytmus se zrychlí. Všudypřítomný smutek ale nezmizí nikdy. Ani s živelnou přítelkyní Midori, která všechny vážné věci přenáší do cynické polohy. Jediná postava Norského dřeva, která si smutek, ani jiné emoce nepřipouští je sebejistý a arogantní Nagasawa. Ten jediný zapadá do světa ovládaného ambicemi a konzumem.
Během svého pobytu v Penzionu Ami, jak se nazývá tamější sanatorium, Naoko poznává svou nejlepší přítelkyni, Reiko. Reiko je něco málo přes třicet a z pacientky se stala učitelkou hudby. S oblibou říkává, že tam u nich už skoro není poznat, kdo je pacient a kdo doktor, všichni si navzájem pomáhají. Reiko hrávala na klavír, ale její psychická nemoc jí zabránila jakkoliv se v tomto směru proslavit. Častěji ale hrávala na kytaru. Naoko měla nejraději Norweigan wood od Beatles, což znamená Norské dřevo a tato její nejoblíbenější píseň se stala i námětem k názvu samotné knihy. Vždycky když jí zahrála, dala Naoko do malé pokladničky sto jenů, aby si za to Reiko mohla koupit cigarety. Naoko si s Reiko vytvoří krásný přátelský vztah. Vůbec nic si netají, o všem si povídají a když bývá Naoko v noci smutno a pláče, vleze si za Reiko do postele a v jejím objetí usíná. Proto Reiko neuvěřitelně zasáhne její sebevražda, která proběhne právě, když je Naoko u ní na návštěvě. Místo dopisu na rozloučenou po sobě zanechá jenom papírek, ať si Reiko vezme její oblečení. Měly totiž podobnou postavu.
Ukázka z díla:
Na střeše nebyla ani noha. Krámek se zbožím pro mazlíčky byl prázdný, obchody i pokladna, kde prodávali lástky na vozítka pro děti, měly stažené rolety. Roztáhli jsme deštník a procházeli se mezi úplně promáčenými dřevěnými koni a zahradními židlemi. Nenapadlo by mě, že se uprostřed Tokia může najít takhle vylidněné místo. Midori se chtěla podívat dalekohledem, tak jsem vylovil drobné a pak jí přidržel deštník.
V rohu střechy byla herna pro děti, ve které stálo v řadě několik automatů. Sedli jsme si tam vedle sebe na nějakou stoličku a dívali se, jak všude kolem prší.
"Tak mluv," řekla Midori. "Chceš přece něco říct,ne?"
"Víš, nechci se omlouvat, ale bylo toho všeho nějak moc. Nevěděl jsem, kde mi hlava stojí, a nedocházela mi spousta věcí," řekl jsem. "Ale když jsem nemohl bejt s tebou, jedno jsem přece jen pochopil. Jestli jsem se vůbec držel až doteď, tak jenom díky tomu, že tě mám. Zůstat tak dlouho bez tebe bylo prostě strašný."
"Tóru, ty troubo, copak to nechápeš? Napadlo tě vůbec, jak hrozně bylo celou tu dobu mně?"
"Ne," řekl jsem překvapeně. "Myslel jsem, že ses na mě naštvala a nechceš mě vidět."
"Tóru copak seš úplně na hlavu? Jasně že jsem tě chtěla vidět. Vždyť jsem ti řekla, že tě mám ráda! A když mám já někoho ráda, tak mě to jen tak snadno nepřejde, to si piš!"
"Dobře, ale..."
"A právě proto jsem se na tebe naštvala! Nejradši bych tě nejmíň stokrát nakopala! Tak dlouho se známe, a ty celou tu dobu chodíš jako bez duše, a když se mnou mluvíš, myslíš při tom na nějakou jinou holku a na mě se ani nepodíváš. To je to, co mě štve. Kromě toho jsem ale měla dojem, že bych se teď od tebe měla trochu vzdálit a vyjasnit si spoustu věcí."
"Spoustu věcí?"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Dima Dima | Web | 27. prosince 2006 v 19:56 | Reagovat

Kouknete se na tenhle blog jsou tam spousta anket

2 Taiko Taiko | 8. června 2009 v 15:21 | Reagovat

az na ty prasarny jimiz se to tam obcas hemzi, a ktere jsou popsany az na samou hranici, kdyz chce clovek knihu odlozit, kniha jde. Nejlspi od Murakamiho je myslim mysticko filosoficky KAFKA NA POBREZI. doporucuji:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama