Haruki Murakami - Na jih od hranic na západ od slunce

21. června 2006 v 9:44 | scz |  Čtenářský deník - snad pomůže!
Haruki Murakami

Na jih od hranic, na západ od slunce

Z japonského originálu Kokkjo no minami, taijó no niši vydaného nakladatelstvím Kodansha v Tokiu roku 2001 přeložil Tomáš Jurkovič. Doslov napsala Klára Macúchová. Obálku s použitím Mana Raye navrhl Pavel Hrach. Vydala Euromedia Group k. s. - Odeon v Praze roku 2004 jako svou 2 536. publikaci, v Odeonu publikace 93. Počet stran 176.
Haruki Murakami, narozen roku 1949, je považován za jednoho z nejvýznamnějších japonských spisovatelů současnosti. Roku 1973 absolvoval tokijskou univerzitu a místo toho, aby se zajímal o stálé zaměstnání u některé velké společnosti, učinil doslova revoluční krok a otevřel si na západním předměstí Tokia jazzový bar. Když se z náhlého popudu rozhodl a začal psát svůj první román, těžko mohl někdo tušit, jak významným autrem se záhy stane. Již v době, kdy publikoval třetí román Hon na ovce a zístal za něj roku 1982 Nomovu cenu pro talentované autory, se začalo mluvit o "fenoménu Murakami". O tři roky později vychází dílo Konec světaaHardboiled Wonderland, za nějž autor obdržel prestižní Tanizakiho cenu. Roku 1987 vyšel román Norské dřevo - nezískal literární ocenění, ale překonal všechny rekordy, protože jen v Japonsku se knihy prodalo přes čtyři miliony výtisků. Podobný úspěch měly pak i další jeho knihy, např. Miláček Sputnik (1999). Murakamiho romány byly přeloženy do šestnácti jazyků. Kromě nich vydal několik sbírek povídek a jednu knihu literatury faktu. Jeho zatím poslední prací je rozsáhlý román Kafka na pobřeží, vydaný v Japonsku roku 2003.
Obsah díla:
Hadžime se už jako dítě vymyká zvyklostem většiny a společnosti. Do toho světa nepatřil už odmalička. Později se od něj vzdaloval záměrně. Avšak žádnou horlivost k hlasitým protestům v sobě nikdy nenalézal. Dobře situovaný třicátník ve spokojeném manželství se dvěma dětmi se mohl pohodlně usídlit ve stávající realitě, jenomže Hadžime nepatří do světa lidí, kteří uznávají hodnotu úspěchu a peněz. Tento svět ho neuspokojuje. Uvědomuje si, že jeho život uvízl na mělčině.
Podstatná část knihy je věnovaná Hadžimeho intimnímu rozjímání. Svým způsobem bojuje proti společenským jevům, které vnímá jako nemravné, odmítá je, přestože by mu nesly užitek. Jasně dává najevo nesouhlas se zištným jednáním svého tchána, když nepřijme jeho nabídku, která mu připadá nemorální.
Osou této knihy je milostné drama, Hadžimeho vztah k záhadné krásce. Tajemná žena je jako jediná postava v románu označována příjmením, čímž jakoby autor naznačoval její nepřístupnost. I Šimamoto byla jedináček, mimo společenství dětských vrstevníků ji navíc odsoudila kulhavost. Podobný osud dva malé vyhoštěnce sblížil.
Když se přítelkyně z dětství po letech znovu zjeví, je krásná, svůdná, má nádherné rty a okouzlující úsměv. Víc se o ní nedozvíme a ačkoli jí Hadžime věnuje většinu svých myšlenek, Šimamoto zůstane zahalena tajemstvím. Odmítá mluvit o své minulosti, svůj současný život komentuje jen v náznacích, libuje si v ustavičném používání slova "možná". Její postava, která se za deště zjevuje v baru, aby se záhy ztratila do tmy, je typ ženy, přicházející z hlubin japonské tradice.
Povinné utajení v milostných vztazích nezmizelo, jen nebylo více etických kvalit. Téměř každá společnost vyžaduje, aby muž dodržoval své povinnosti vůči rodině jakožto součásti vyšší komunity, je ale tolerantní vůči způsobům, jakými uspokojuje své fyzické touhy. Japonská teorie je, že pokud muž nezapomíná hrát patřičnou roli ve společnosti, nevěrou se mravnosti nezpronevěřuje. Užívání smyslných radostí mimo rodinu má i ozdravné účinky, dokáže navíc pozdvihnout pracovní morálku. Proto také tchán Hadžimemu rozhodně neupírá.
Náš osamělý hrdina se vzpírá požadavkům japonského pojetí normality a jeho vztah k Šimamoto se blíží spíše západnímu způsobu milostné romance. Ona pro něj nepředstavuje ozdravné povyražení, ale osudovou přitažlivost. Tedy japonská tajemná krása v osudovém objetí západního pojetí lásky.
Ukázka z díla:
"Když odešla do ložnice, ležel jsem ještě dlouho na zádech na sofa a koukal do stropu. Byl to jen obyčejný strop, jaký mají všude. Nebylo na něm nic zajímavého. Já se něj ale přesto nemohl vynadívat. V rohu občas zasvitlo světlo nějakého auta. Už jsem neměl vidiny. Nemusel jsem myslet ani na Šimamotina prsa, ani na její hlas, ani na vůni její kůže, už jsem si na to všechno skoro ani nedokázal vzpomenout. Občas se mi vybavil Izumin nehybný obličej, chlad okenního skla taxíku, co nás oba dělilo. Tehdy jsem vždycky pevně zavřel oči a myslel na Jukiko. Na to, co jsem jí před chvílí řekl. Se zavřenýma očima jsem naslouchal, co se odehrává v mém nitru. Možná, že se ještě změním. A možná, že taky vůbec ne."
...
"Nevěděl jsem jistě, jestli budu mít skutečně sílu postarat se o Jukiko a o děti. Už mi nepomůžou žádné vize. Už mi nespředou žádné hezké sny. Prázdnota už navždycky zůstane jen prázdná. A já byl už dlouho její součástí. Nasáknul jsem jí skrz naskrz. To ona byla tím místem, kam jsem měl dojít. Teď si na ni musím zvyknout. A možná, že je v tuhle chvíli zase řada na mně, abych teď pro změnu já spřádal sny pro ostatní. Ale těšil sjem se na to. Nevěděl jsem , jak životaschopné asi takové mnou vytvořené sny budou, ale jestli má mít můj život nějaký smysl, musím se o ně nejspíš snažit, co to půjde - možná."
...
"Byl čas, abych šel k postýlkám, nadzvedl peřiny, položil dcerkám, ještě celým ospalým ruku na rameno a řekl, že už je ráno. Byl čas, abych to udělal, jenže já od toho kuchyňského stolu nějak nemohl vstát. Jako by mě opustily síly. Jako bych byl nafukovací, a někdo tajně přišel zezadu a vytáhl uzávěr. Seděl jsem s lokty na stole, a s obličejem v dlaních. V černé tmě ve svých dlaních jsem viděl déšť, který padal do moře. Moře bylo veliké a déšť drobný, a nikdo o nich nevěděl. Kapky neslyšně dopadaly na hladinu a věděly o nich jen ryby. Myslel jsem na to moře tak dlouho, dokud někdo nepřišel a nepoložil mi ruku na rameno."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 lucinka lucinka | E-mail | 2. ledna 2007 v 16:29 | Reagovat

Tuhle knizku jsem precetla jednim dechem, totalne me pohltila. Navic je to pribeh, ktery az moc duverne znam z vlastni zkusenosti.Bylo to az neuveritelne presne, sokujici detaily, ktere jsme presne i my dva prozivali...Nakonec se i ten muj Hadzime rozhodl pro jinou divku...oduvodnil to tim, ze ja jsem pro nej moc inspirativni, tajemna, okouzlujici, dokonala....no proste si nasel urcitou nahradu, kterou ma misto me...stale ho miluji, nejhorsi je, ze vim jiste, ze on me take moc miluje a hrozne moc se trapi...Osudovy vztah, ktery nemel mit budoucnost...presne jako v tomhle silnem pribehu...

2 tengu tengu | 30. ledna 2007 v 20:24 | Reagovat

tadle usla, nej bylo "norske drevo" a uplna pitomost byla "kafka na pobrezi"...fakt strasna knizka..cim vic od nej ctu, tim vic to upada. hruza, mel by se vratit do baru a michat drinky-_-

3 lucije lucije | E-mail | 4. února 2007 v 13:27 | Reagovat

mily(mila?)tengu,chtela bych ti jen rict ze ptak -ta kavka se pise s V, zato jmeno postavy a pisne u murakamiho je s F, jedna se tedy ne o tu, kavku, ale toho kafku- cela kniha ma taky do jiste miry atmosferu kafkovych knih... kdyz pises, ze kafka se ti nelibila, evidentne ti neco uniklo... podle me je ta kniha skvela a z murakamiho knih u nas zatim vydanych nejlepsi

4 cocoon cocoon | E-mail | 21. února 2007 v 12:39 | Reagovat

Musim souhlasi s Luciji, Kafka na pobrezi je uzasna kniha..ano je jina nez Norske drevo a Na jih od hranic a rozhodne to neni zadne jednoduche a lacine cteni....jen doufam, ze se Odeonu podari vydat dalsi jeho knihy nebot Murakami stoji za to.

5 Petha Petha | 22. června 2007 v 14:37 | Reagovat

Právě teď jsem tuhle knížku dočetla a nemůžu se s tím smířit, s jejím odchodem a jeho životem...

6 Beilyss Beilyss | 19. července 2007 v 12:46 | Reagovat

Strašně mě ta knížka dostala. A přítele taky. Přitom jsme si spoustu naznačených a záměrně nejasných věcí vyložili každý jinak. Při tom pro oba z nás ten příběh fungoval. Jestli on ten Murakami není náhodou opravdu dobrý?:) Norské dřevo je taky fajn a na Kafku se rozhodně chystám.

7 Teika Teika | 19. února 2008 v 22:38 | Reagovat

Zdravím Vás...mně se knížky od Murakamiho strašně líbí. Píše jiným stylem než všichni ostatní, dýchají na vás záhady a tajmenství v kontrastu s intimitou, chcete přijít všemu na kloub, ale zjistíte holé nic. Norské dřevo jsem zatím nečetla, ale Afterdark, Kafku a Na jih ano... všechny jsou skvělé, i když After mě neoslovila tak moc,jako zbylé dvě.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama