Červen 2006

Petr Hrbáč - Jeden den stárnutí

21. června 2006 v 10:44 | scz
Tuto publikaci jsem si pořídila v Brně v Levných knihách za úžasných 9,- Kč. Zaujal mě především název.
Vydalo ji nakladatelství Petrov v roce 2000, takže to není žádná extra novinka.Vydána byla v nákladu 500 kusů a má 136 stran.
Mohla bych se zmínit i o jejím autorovi. Jmenuje se Petr Hrbáč, narodil se v roce 1958, vystudoval lékařskou fakultu v Brně. U nakladatelství Petrov mu vyšlo několik básnických sbírek a též jedna kniha próz. Působí v různých literárních novinách, rozhlase a přispívá do různých sborníků. Jeho zvláštní zálibou je flóra vyšších rostlin květeny České republiky a digitální hudba se zvláštním přihlédnutím k nástrojům značky Yamaha.
Jsem zatím cca v půlce knihy, největší kus jsem přečetla při cestě do Prahy (co taky dělat v autobuse že). Jde v podstatě o sbírku různých povídek, které jsou plné zvláštních postav a událostí. Autor používá velmi květnatý jazyk a různorodá přirovnání, která se hezky čtou, ale mnohdy o něco hůř chápou. Občas se objeví sem tam nějaký ten vulgarismus. Sbírka se mi zatím docela líbí, i když některé povídky musím již teď označit za slabší.
Výčet povídek:
Veranda
Nepřiznal se
Byl hloupý
Skřípavá symfonie vytvářená nůžkami
Kapsle
Tuhý
Prostitutka
Na nádraží
Pan Pečíka, inženýr na samotě
Sluneční soustava
Bohumín
Lesík Bílová a západní slunce
Brož
Ivo Botman, neurčitý údržbář
Vyrážka na krku
Promáčený jírovec
Hřbitovní kos
Hájek
Jeden den stárnutí

Pokud jste knihu četli, můžete přispět do ankety pod článkem, nebo vesele diskutovat.

Rjúnosuke Akutagawa - Tělo ženy

21. června 2006 v 9:48 | scz |  Čtenářský deník - snad pomůže!
Rjúnosuke Akutagawa

Tělo ženy a jiné povídky

Soubor sestavil a z japonských originálů přeložil a poznámkami opatřil Jan Levora. Doslov napsala Alice Kraemerová. Obálka Libor Hofman. Sazba Lukáš Táborský. Technická redaktorka Kateřina Tvrdá. Vydala Mladá fronta jako svou 6 355. publikaci. 132 stran, vydání první, Praha 2005.
Rjúnosuke Akutagawa (1892 - 1927) patří mezi nejvýznamnější japonské novelisty a esejisty. Je považován za mistra umělecky i jazykově vytříbené moderní japonské povídky a novely. Ve svém díle zdařile spojil klasické znalosti s moderní technikou výrazu, tradiční japonské i v Japonský dříve neznámé evropské prvky. Celkem napsal na 150 povídek, z nichž každá má svůj vlastní styl a náladu. Náměty k řadě próz čerpal ve starých klasických japonských sbírkách a kronikách. Patří mezi nejčastěji překládané japonské autory v zahraničí; japonský režisér A. Kurosawa natočil podle jeho dvou povídek slavný film "Rašómon".
Obsah díla:
Kniha obsahuje celkem deset povídek, které Rjúnosuke Akutagawa napsal v letech 1919 - 1926. Každá z nich má své osobité kouzlo a předkládá čtenáři s jemnou ironií a melancholickou skepsí nadčasová dramata pocitu viny, pochybností, zrady a hrabivosti, vycházející z osobních zážitků a úvah autora i dávných mystických příběhů, přenesených do autorovy současnosti. Hloubka a originalita pohledu, s jakou se umělec dívá na věci kolem sebe, je nejvtipněji a nejstručněji vyjádřena v titulní povídce "Tělo ženy".
Močál - Pojednává o muži, který jednoho deštivého odpoledne na výstavě obrazů objevil v jedné z místností malou olejovou malbu. Její název byl "Močál". Malíře ztěží někdo vůbec znal. Na obraze nebylo nic než kalná voda, vlhká zem a z ní hustě rostoucí tráva a stromy. Vypadal nezajímavě a při zběžné prohlídce výstavy o něj většina návštěvníků doslova ani nezavadila pohledem. Malíř však nepoužil vůbec zelenou barvu. Kam se člověk podíval, všude jen jedna barva - kalná žluť. Návštěvník se snaží přijít na pohnutku malíře, proč se vyhnul klasickému vyobrazení močálu a proč použil zrovna tuto barvu a zároveň v něm objevuje jeho ukrytou sílu. Při jeho rozjímání ho vyrušil redaktor kulturní rubriky jednoho deníku a ptal se jej co si o tom obrazu myslí. Když mu návštěvník řekl, že je to mistrovské dílo, redaktor se mu vysmál. Také mu řekl, že malíř již zemřel a podle jeho slov i před smrtí jako by nežil, byl prý šílený. Návštěvník si avšak navzdory novináři obraz koupil, jako díky neznámému umělci, že obětoval život.
Pochybnosti - Povídka pojednává o uznávaném odborníkovi v oblasti etiky, který jel přednášet do města Ógaki v prefektuře Gifu. Bydlel v letní vile místního boháče, poblíž hradu Koroku ve čtvrti Kuruwamači, v místě na hony vzdáleném od lidského ruchu a shonu. Jednou večer jako obvykle seděl pohroužený do čtení, když do jeho pracovny vstoupil mu neznámý asi čtyřicetiletý muž. Jmenoval se Gendó Nakamura. Přišel poprosit o radu, o názor co je podle něj - mistra etiky - dobré a co zlé na jeho chování. Začal mu vyprávět příběh o sobě a své manželce Sajo. Neplanuli k sobě zrovna horoucí láskou, ale byli šťastni. Jednoho dne přišlo zemětřesení. On byl venku a jeho žena vevnitř. Sajo zavalil dům a ona se octla uvězněná pod jedním z trámů. Gendó ji nemohl vytáhnout, když náhle dům začal hořet. Vyděsil se, že by jeho žena uhořela za živa. Jeho žena mu řekla jen: "Drahý..." Poté zvedl ze země střešní tašku a začal s ní bít ženu do hlavy. Několik let truchlil, až se rozhodl znovu se oženit. Pocit viny ho ale neustále pronásledoval. Dokonce si uvědomil, že Sajo zabít chtěl. Pak se dozvěděl, že jedna paní ze sousedství byla uvězněna stejně jako Sajo a když dům začal hořet, trám se prohořel a ona unikla smrti. Toto tajemství si s sebou nesl až do chvíle, kdy stál před oltářem se svou nastávající. V tu chvíli se přede všemi ke všemu přiznal.
Tělo ženy - Jang Moa jedné letní noci probudilo nesnesitelné vedro. Všiml si, že po posteli leze veš. Pozorujíc veš, Jang začal přemýšlet jaký je vlastně svět takové vši. Vžil se do ní a lezl po těle své ženy. Zastavil se pod prsem a poprvé od okamžiku, kdy se stal vší, dokázal vnímat krásu své ženy. Na konci zdůrazňuje, že umělec se musí umět dívat jako veš nejen na krásu ženského těla.
Kouzlo magie - Pojednává o muži, který jede za mistrem magie, Mačiramem Misrou, aby se od něj něčemu přiučil. Misra mu zdůraznil, že pokud chce doopravdy naučit umění magie Hasana Chána, musí v sobě nejdříve překonat chamtivost. Naučil ho tedy pár kouzlům. Muži se zdál sen, který je líčen jako skutečnost, avšak je to Misrova zkouška, ve které neobstál a hamižnosti se poddal.
Cibule - Pojednává o autorovi, který musí na posezení napsat povídku, na kterou mu další den končí uzávěrka. Je o číšnici Okami, o jejím skromném životě, o jejích radostech a strastech, o její kolegyni Omacu, která jí dělá samé schválnosti a také o její první lásce k Tanakovi, rádoby umělci. Jednoho večera si Okami a Tanaka vyjdou a při procházce po nočních uličkách náhle Okami uvidí obchůdek s ovocem a zeleninou. Za výlohou mají jeden svazek cibule za 4 seny. Náhle na dívku dolehly všechny její starosti. Nechala Tanaku stát na ulici a šla si koupit dva svazky cibule. Okami se omluví, že ho nechala čekat. Tanaka na ni smutně pohlédl, ale její oči zářily štěstím.
Podivný příběh - Pojednává o muži, který se jednoho zimního večera procházel ulicemi Ginzy se svým starým přítelem Murakamim. Mluvili o jeho mladší sestře Čieko. Vyprávěl mu, že jednoho dne Čieko přišla domů jako smyslů zbavená. Její manžel byl za války v Evropě jako námořní důstojník do Středomoří. Dopisy od manžela, které přicházely s železnou pravidelností náhle ustaly. Jednoho dne se Čieko chtěla jet podívat za kamarádkou. Když ale přišla na nádraží, nosič s červenou čepicí ji pozdravil a zeptal se jí jak se vede manželovi. Jakoby nic mu odpověděla, že od něj nemá žádné zprávy a nosič jí řekl, že se za ním tedy zajde podívat. Najednou zmizel. Od té doby se neodhodlala jít na nádraží. Po nějakém čase se vracel kolega jejího manžela a tak mu šla naproti. Slyšela divný hlas, který jí říkal, že její manžel je zraněn na pravé ruce, takže nemůže psát dopisy. Nikoho však neviděla. Ani ne o měsíc později se manžel vrátil, opravdu měl zranění na pravé ruce. Když spolu odjížděli pryč, neznámý nosič zavazadel vstrčil hlavu do kupé a hned zase zmizel. Její manžel se jí pak svěřil, že se mu stávaly podobné příhody, jen s Japoncem s červenou čepicí. A ten muž, Murakamiho přítel, po třech letech pochopil, proč Čeiko dvakrát zrušila tajnou schůzku na hlavním nádraží a nakonec mu poslala krátký dopis, že navždy zůstane věrná svému manželovi.
Nalezenec - V chrámu Šingjódži žil starý mnich. Jednoho dne před chrámem někdo odložil dítě. Mnich ho vychoval. Na mších vždy prosil zbožné lidi, jestli se nechtějí chlapce ujmout. Jednoho dne do chrámu přišla žena, která se prohlásila za jeho matku a mnich jí dítě přenechal. Ta žena ale nebyla jeho skutečná matka. Byla to jen žena, která asi nemohla mít vlastní dítě a zželelo se jí sirotka. Její syn, který vypráví tento příběh se o ní vyjádřil takto: "Víte, moje city k matce se od té chvíle, co jsem se dozvěděl, že nejsem její skutečný syn poněkud změnily. Staly se ještě vřelejší než dříve. Protože od té doby co jsem se dozvěděl o jejím tajemství, stala se pro mně, nalezence, mnohem víc než matkou." Řekl aniž by si uvědomoval, že on sám byl pro ni víc než synem.
Snížek - Pojednává o osudu malého bílého psa, který se zachová zbaběle a zčerná mu kožich. Jeho páníčci - děti - jej nepoznají, a tak se Snížek musí protloukat životem a ulicemi sám. Protože ho mrzí, co udělal, chce to nějak odčinit a začne všem pomáhat. V novinách je spousta titulků o velkém černém psovi - hrdinovi. Nakonec se na Snížka usměje štěstí, a proto, že svou zbabělost odčiní, za své hrdinství získá zpět svůj bílý kožich.
A-BA-BA-BA-BA - Povídka pojednává o Jasukičim, který chodil pravidelně nakupovat do jednoho malého krámku. V tomto krámku byl nevrlý prodavač, na kterého si ovšem Jasukiči zvyknul. V obchůdku však začala prodávat zanedlouho i prodavačova žena. Plachá, milá, roztržitá žena se zvláštním úsměvem a výrazem v očích. Jasukiči si chodíval kupovat cigarety jen a jen kvůli jejímu pohledu. Jednoho dne ji však potkal, měla už dítě. Chovala se najednou úplně jinak. Už to nebyla ta jemná, křehká žena, už to byl jedna z těch statečných dobrých matek. Strašlivých matek, které jsou odjakživa schopny čehokoliv, pokud jde o jejich dítě.
Carmen - Ruská opera přijela až do Tokia. Ten večer dávali Carmen. Vypravěč povídky úplně ztratil hlavu pro zpěvačku, Innu Bruskaju. Však v prvním dějství to nebyla Inna, kdo zpíval Carmen. Inna nemohla kvůli sebevraždě jednoho svého ctitele - carského knížete. Jeho přítel, T. taky patřil mezi její fanoušky. Druhé dějství bylo ještě nudnější, ale do jejich lóže vstoupilo několik cizinců, mezi nimi i Inna. Když se ten večer vrátila do hotelu, rozbila o zeď talíř a jeho střepy použila jako kastaněty. Nepřestala, ani když začala z prstů krvácet.
Ukázka z díla:
Můj host se odmlčel a zamyšleně začal upíjet čaj, jako by si ho teprve teď všiml.
"A řekl jste matce o tom, že nejste její syn...o tom, že víte, že nejste její syn?"Nemohl jsem si tu otázku odpustit.
"Ne, neřekl. Bylo by to vůči matce příliš kruté. Také ona mi o tom až do své smrti neřekla ani slovo. Zřejmě si také myslela, že by to bylo vůči mně příliš kruté. Víte, mé city k matce se od té chvíle, co jsem se dozvěděl, že nejsem její skutečný syn, poněkud změnily."
"V jakém smyslu?" Pozorně jsem se hostovi zadíval do očí.
"Staly se ještě vřelejší než dříve. Protože od té doby, co jsem se dozvěděl o jejím tajemství, stala se pro mě, nalezence, mnohem víc než matkou," řekl láskyplně můj host. Jako by si ani neuvědomoval, že on sám byl pro ni víc než synem.

Paulo Coelho - Veronika se rozhodla zemřít

21. června 2006 v 9:48 | scz |  Čtenářský deník - snad pomůže!
Paulo Coelho

Veronika se rozhodla zemřít

Z Portugalského originálu Veronika Decide Morrer vydaného nakladatelstvím EDITORA OBJETIVA LTDA., Rio de Janeiro roku 1998 přeložila Pavla Lidmilová. Přebal navrhl Pavel Růt. Odpovědný redaktor Jindřich Vacek. Vydalo nakladatelství Argo, Praha, roku 2000 jako svoji 376. publikaci. Počet stran 159. Vydání první -dotisk.
Paulo Coelho (*1947) se narodil v Rio de Janeiru, studoval práva, psal divadelní hry, texty pro známé brazilské zpěváky, scénáře pro televizi a věnoval se žurnalistice. Je autorem románů Alchymista, Brida, Valkýry, U řeky Piedra jsem usedla a plakala, Pátá hora. Za svou literární činnost byl vyznamenán několika zahraničními cenami. Francouzský ministr kultury jej v roce 1996 jmenoval rytířem Řádu umění a literatury. Roku 1999 mu galicijský guvernér udělil v Santiagu de Compostela zlatou medaili za šíření významu svatojakubské cesty v autobiografické knize Pouť do Compostely - Deník mága. Od roku 1997 je tento brazilský spisovatel zvláštním poradcem UNESCO pro projekty Cesty víry a Dialog mezi církvemi. Španělský novinář Juan Arias vydal roku 1999 obsáhlý rozhovor s Paulem Coelhem Poutníkova zpověď.
Obsah díla:
Kde je hranice mezi šílenstvím a zdravým rozumem, mezi odlišností a nomalitou? Tato otázka se vnucuje mladé slovinské dívce Veronice, když se po pokusu o sebevraždu ocitá v luxusním sanatoriu pro duševně choré. Několik zvláštních osudů - advokátky s panickým syndromem, ženy trpící depresí a mladého schizofrenika - se odvíjí souběžně s nečekanými zážitky Veroniky, která poprvé ve své existenci pocítí prudkou touhu žít a milovat, přestože jí k tomu snad zbývá jen několik málo dnů, během nichž se stane předmětem zvláštního lékařského pokusu. V postavách rodičů a všech "dozorců", kteří vždy nejlépe vědí, co se má a musí dělat, i v pochybnostech a vzdoru jejich svěřenců sám autor znovu prožívá svou zkušenost z pobytu v brazilském psychiatrickém ústavu a také v této knize vyzdvihuje odvahu riskovat a bojevovat si svébytnou cestu životem.
Ukázka z díla:
Proto také zahořklou osobu odjakživa fascinují hrdinové a šílenci: ti se nebojí žít ani zemřít. Hrdinům i šílencům je nebezpečí lhostejné a jdou dál svou cestou, přestože jim všichni říkají, aby to nedělali. Šílenec spáchá sebevraždu, hrdina se stane mučedníkem ve jménu něčeho - oba však zemřou, zatímc zahořklí stráví mnoho dní a nocí tím, že uvažují o nesmyslnosti a nádheře obou typů. To je jediný okamžik, kdy se zahořklá osoba zmůže na to, že vyleze náhoru na svou obrannou hradbu a trochu se porozhlédne kolem sebe; brzo jí však ochabnou ruce a nohy, a tak se zase vrátí ke každodennímu životu.
Chronicky zahořklá osoba pocítí svou chorobu jenom jedenkrát týdně: v neděli odpoledne. Teprve tehdy, když už prací a každodenním koloběhem nelze zmírňovat symptomy Hořkosti, si všimne, že dochází k něčemu velice špatnému - neboť ten odpolední poklid je děsný, čas vůbec neutíká a na povrch vyvře trvalá podrážděnost.
Zase však přijde pondělí a zahořklý člověk na ty příznaky okamžitě zapomene - i když nadává, že nikdy nemá čas pořádně si odpočinout, a naříká, že víkend uteče moc rychle.

Paulo Coelho - Pátá hora

21. června 2006 v 9:47 | scz |  Čtenářský deník - snad pomůže!
Paulo Coelho

Pátá hora

Z portugalského originálu A Quinta Montanha vydaného nakladatelstvím Editora Objetiva Ltda., Rio de Janeiro přeložila Pavla Lidmilová. Přebal navrhl Pavel Růt. Vydalo nakladatelství Argo, Praha, roku 1999 jako svou 348. publikaci. Vydání druhé - dotisk. Stran 176.
Paulo Coelho se narodil roku 1947, studoval práva, psal divadelní hry, texty pro známé brazilské zpěváky, scénáře pro televizi a věnoval se novinářství. Žije v Rio de Janeiru. Za svou literární činnost byl vyznamenán četnými zahraničními cenam ia francouzský ministr kultury jej v roce 1996 jmenoval rytířem Řádu umění a literatury. Od roku 1997 je tento brazilský spisovatel zvláštním poradcem UNESCO pro projekt Cesty víry. Jeho knihy vyšly ve více než 100 zemích světa a byly přeloženy do 43 jazyků. Doposud bylo prodáno více než 23 milionů výtisků a zájem o jeho dílo mezi čtenáři nepolevuje.
Obsah díla:
Vyprávění o proroku Eliášovi, tesaři, který byl vybrán bohem, aby svrhl krásnou libanonskou princeznu Jezabel a obnovil Izrael. Příběh však nevypráví ani tak o jeho hlavním poslání, ale spíš o cestě k uskutečnění tohoto poslání. Jezabel si vzala izraelského krále Achaba a nastolila kult libanonských bohů sídlících na Páté hoře. Pronásledoval izraelské proroky a především Eliáše, který Achaba varoval před Hospodinovým trestem. Eliáš je nucen uprchnout - útočiště nalezne v libanonském městě Akbar, kde mu Bůh poručil zůstat tak dlouho, dokud ho nepovolá zpět do Izraele. Akbarský lid sice ví o pronásledování Eliáše, ale zákon pohostinství jim nedovolí odmítnout ho. Eliáš se uchýlí k mladé vdově. Když však vdovin malý syn umírá, sesype se na něj zloba lidu - obviňuje ho za smrt chlapce a proto jej odsoudí k smrti. Eliášovi dovolí Hospodin učinit zázrak a tak je chlapec vrácen zpět mezi živé. Rázem je Eliáš vážen, milován vdovou a stane se poradcem vůdce. Akbarský kněz v něm hrozbu - příchod asyrských vojsk mu jde vstříc jeho plánu o válce, jež by zamezila rozšíření nebezpečné myšlenky - písma z Byblu. Eliáš se ze všech sil snaží o mír, ale přichází další rána - Akbar je přes všechnu snahu napaden a zničen. Milovaná vdova je zabita, vůdce uprchl a Eliáš ztrácí víru ve své poslání. Nakonec, tak jako Jákob, přijme výzvu na boj s Bohem. - Někdy je třeba s Bohem bojovat. - dokud mu Bůh nepožehná. S pomocí přeživších obyvatel Akbaru obnoví město a konečně se vydává do Izraele.
Ukázka z díla:
Pokaždé, když jsem se cítil být svrchovaným pánem situace, stalo se něco, co mě svrhlo dolů. Ptal jsem se sám sebe: proč? Je mi snad souzeno, abych se cíli vždycky jen přiblížil, ale nikdy nedosáhl? Je snad Bůh tak krutý, že mi staví před oči palmy na obzoru jen proto, aby mě zahubil žízní uprostřed pouště?Trvalo dlouho, než jsem pochopil, že jde o něco jiného. Jsou věci, které nám vstupují do života, aby nás znovu uvedly na pravou cestu našeho Osobního příběhu. Jiné se zase objevují proto, abychom mohli využít všeho, čemu se naučíme. A konečně některé se dějí proto, aby nás poučili.(…)Proč? Abych na tuto otázku mohl odpovědět, nechal jsem se Eliášem vést dny a nocemi v Akbaru.
Život každé lidské bytosti v určité chvíli zkříží tragédie;(…) V této chvíli Bůh člověka vyzývá, aby Mu čelil a aby odpověděl na jeho otázku: "Proč tolik lpíš na existenci tak krátké a tak plné utrpení? Jaký je smysl tvého boje?"Pak tedy se člověk, který na tuto otázku neumí odpovědět, se vším smíří. Zatímco druhý, který hledá smysl existence, usoudí, že Bůh je nespravedlivý, a rozhodne se vzdorovat vlastnímu osudu. Hospodin se z nebe spokojeně usmívá - protože to právě On chtěl, aby každý vzal do svých rukou odpovědnost za vlastní život. Nakonec pochopí, že ta tragédie neměla být trestem, ale výzvou.

Paulo Coelho - Alchymista

21. června 2006 v 9:47 | scz |  Čtenářský deník - snad pomůže!
Paulo Coelho

Alchymista

Z portugalského originálu O Alquimista, vydaného nakladatelstvím Editora Rocco, Rio de Janeiro 1993, přeložila a doslov napsala Pavla Lidmilová. Přebal navrhl Petr Růt. Vydalo nakladatelství Argo, Praha, roku 1999 jako svou 347. publikaci. Vydání třetí, v Argu druhé - dotisk. Stran 137.
Paulo Coelho se narodil roku 1947, studoval práva, psal divadelní hry, texty pro známé brazilské zpěváky, scénáře pro televizi a věnoval se novinářství. Mezi jeho další knihy patří: U řeky Piedra jsem usedla a plakala, Mágův deník, Veronika se rozhodla zemřít, Ďábel a slečna Chantal, Pátá hora, Valkýry, Brida.
Obsah díla:
Španělský pastýř Santiago má dvakrát po sobě stejný sen o pokladě pod egyptskými pyramidami a, přestože příliš nevěří, že by to mohlo něco znamenat, zajde za cikánkou. Cikánka mu však neřekne víc než věděl. Setká se s mužem - králem -, který mu vypráví o Osobním příběhu. Každý člověk má svůj sen, ale ne všichni jsou však schopni vydat se na cestu svého Osobního příběhu. Dodá Santiagovi odvahu, aby se vydal do Egypta, přestože to znamená opustit veškerou jistotu jeho dosavadního života. Na cestě se naučí dbát všech znamení, naslouchat svému srdci. Musí překonat několik překážek, které ho od pouti odrazují, počínaje tím, že je hned na začátku cesty okraden o všechny své peníze. Nakonec se dostane do pouštní oázy a najde zde, jak svou velkou lásku Fátimu, tak i svého průvodce a zasvěcovatele moudrého alchymistu, který mu radí, jak skrze viditelné věci dojít k duchovnímu poučení. Na konci cesty se dočká i opravdového zakopaného pokladu.
Ukázka z díla:
"Proč mám naslouchat svému srdci?" zeptal se Santiago, když se toho dne utábořili.
"Protože tam, kde bude tvé srdce, bude i tvůj poklad." (...) Protože se ti nikdy nepodaří je umlčet. A i kdybys dělal, že neposloucháš, co ti říká, bude ti v prsou ustavičně opakovat, co si myslí o životě a o světě."
"I kdyby bylo zrádné?"
"Zrada je rána, kterou nečekáme. Budeš-li své srdce dobře znát, nidky k tomu nedojde.Protože budeš znát jeho sny a jeho přání a budeš vědět, co s nimi."
Zvířata byla vyčerpána a lidé stále zamlklejší.(…) Velbloudář se však zřejmě hrozbou války nedal vyvést z míry. "Jsem naživu" řekl chlapci za jedné noci bez ohňů a bez měsíčního svitu, zatímco pojídal datle. "Teď jenom jím a nic jiného kromě jídla nedělám. Když se pak vydám na cestu, budu jenom na cestě. Když budu muset bojovat, umřu možná stejně tak dobře jako kdykoli jindy. Protože já nežiju ani ve své minulosti, ani ve své budoucnosti. Mám jenom přítomnost, a to mě zajímá. Když budeš moci vždycky zůstat v přítomnosti, budeš šťastný."

Michal Viewegh - Vybíjená

21. června 2006 v 9:46 | scz |  Čtenářský deník - snad pomůže!
Michal Viewegh

Vybíjená

Vydalo nakladatelství Petrov v Brně jako v roce 2004 jako svou 292. publikaci. Obálka a grafická úprava Bedřich Vémola. Fotografie Zbyněk Hrbata. Počet stran 214.
Michal Viewegh se narodil roku 1962, žije v Praze a v Sázavě. Vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, obor český jazyk a literatura - pedagogika. Tři roky působil jako učitel na základní škole a později jako redaktor v nakladatelství Český spisovatel. Od roku 1995 se plně věnuje spisovatelské profesi. Jeho knihy vyšly v celkovém nákladu tři čtvrtě milionu výtisků, byly již přeloženy do osmnácti jazyků a dočkaly se dvou filmových a dvou divadelních zpracování. Za cenu Báječná léta pod psa získal Cenu Jiřího Ortena.
Obsah díla:
Tento román zachycuje v delším časovém úseku osudy spolužáků z gymnázia. Jejich zážitky, vzpomínky, prohry, večírky, lásky, zklamání od dob jejich dospívání až do čtyřicítky. Setkáváme se tu opět s typickou vieweghovskou groteskní melancholií o přátelství, osudových láskách, alkoholu, kráse i ošklivosti, ale především o smutku, který se s přibývajícími lety vkrádá do životů stárnoucích hrdinů.
Román je rozdělen do kapitolek nadepsaných jmény bývalých spolužáků. Své osudy zde vypráví: Tom, krásná Eva, její Jeff, vkládá se do všeho i autor, ošklivka Hujerová a bavič a homosexuál Skippy.
Název vychází z pocitů bývalých gymnazistů. Z jejich osudů a zápletek. Manželství, rozvody, děti, naděje, srazy, smrt. Dva spolužáci během těch let zemřou. Autonehoda a sebevražda. Je to vlastně taková ironie, kdy si v podstatě život s nimi hraje na vybíjenou a dva už vybil. V tomto duchu se nese celá kniha. Ale je zde samozřejmě i všudypřítomný humor, charakteristický jak pro Viewegha, tak pro každou z jeho postav.
Ukázka z díla:
K věci: nejsem hezká. Ani trochu, vážně. Jsem spíše ošklivá, což bohužel není falešná skromnost, nýbrž realita. Ukažte mojí fotku (třeba tu naprosto příšernou z občanky, ale klidně i tu o něco málo lepší z pasu, nebo třeba tu ze řidičáku, ono to vyjde nastejno) deseti náhodně vybraným lidem a dejte jim čtyři možnosti: krásná, clkem hezká, spíše ošklivá a ošklivá - a můžete se vsadit, že minimálně sedm z nich bez váhání zaškrtne céčko a že od každého puberťáka, i kdyby byl sebeuhrovitější, dostanu pochopitelně déčko.
Tak s tím takhle žiju - pouze s tím rozdílem, že lidem na ulici neukazuju fotku, nýbrž rovnou svůj ksicht. I puberťákům.
Moje ošklivost je obtížně popsatelná: nemám hrb, zrůdně velký nos ani srostlé obočí. Netvoří ji nějaká podobně nápadná, a tudíž relativně snadno odstranitelná jednotlivost; moje ošklivost vzniká prostým součtem několika desítek drobných, na první pohled nijak výrazných fyzických nedostatků: obličej by mohl být oválnější, čelo vyšší, vlasy hustší, oči větší, uši menší, pohled poněkud pronikavější, zuby bělejší a rovnější, plet čistší a zářivější, ústa lépe tvarovaná, rty plnější, boky a zadek naopak štíhlejší, nohy delší. A tak dále. Je toho tolik, že se s tím při nejlepší vůli nedá nic dělat. Jak to řekl kolega architekt jedné zákaznici, která koupila kdesi za Prahou prastarý rodinný domek: Těch oprav by bylo tolik, že optimální řešení je zbourat a postavit novej...Tak přesně tohle je můj případ: lasery, liposukce ani plastiky nic neřeší. Moje optimální řešení se jmenuje demolice.
Jsem zkrátka Hujerová.

Michal Viewegh - Lekce tvůrčího psaní

21. června 2006 v 9:46 | scz |  Čtenářský deník - snad pomůže!
Michal Viewegh

Lekce tvůrčího psaní

Vydalo nakladatelství Petrov v Brně roku 2005 jako svou 324. publikaci. Fotografie Vojtěch Vlk a obálka Bedřich Vémola. Počet stran 140.
Michal Viewegh se narodil roku 1962, žije v Praze a v Sázavě. Jeho knihy vyšly v celkovém nákladu více než tři čtvrtě milionu výtisků, byly již přeloženy do dvaceti jazyků a dočkaly se tří filmových a dvou divadelních zpracování.
Bibliografie: Názory na vraždu, Báječná léta pod psa, Nápady laskavého čtenáře, Výchova dívek v Čechách, Účastníci zájezdu, Zapisovatelé otcovský lásky, Povídky o manželství a sexu, Nové nápady laskavého čtenáře, Švédské stoly aneb Jací jsme, Román pro ženy, Báječná léta s Klausem, Případ nevěrné Kláry, Na dvou židlích, Vybíjená a Lekce tvůrčího psaní
Obsah díla:
Lekce tvůrčího psaní je komorní psychologická novela, která podle autorových vlastních slov pojednává hlavně o tom, jak obtížné je v Čechách napsat a koneckonců i prožít cituplný příběh.
Děj se točí okolo spisovatele ve středním věku, který o sobě v některých chvílích docela pochybuje o sobě i o celém kurzu. Navštěvuje jej šest studentů. Eva, Anička, Jasmína, Simona, Jakub a Kamil. Do kurzu se časem přidá i matka potetované Simony i snad jediného talentovaného Jakuba. Pouze však v roli pozorovatelky.
Příběh doplňují intermezza, ve kterých se fiktivní autor nad sklenkou mojita baví se svým vydavatelem Lumírem a probírají různé situace, které skutečný autor ztvárňuje v samotném obsahu.
Ukázka z díla:
Oskar se podívá na hodinky; seminář začíná přesně za pětatřicet minut. Všechny jeho pohyby jsou od té chvíle rychlejší: najít čisté tílko, vybrat košili, vyměnit hnědý pásek v kalhotách za černý. Problém s ponožkami; ještě ve dvaačtyřiceti neví, zda mají ladit s barvou bot, nebo kalhot. Možná zemře, aniž by se to dozvěděl. V rakvi je to ostatně jedno, oblek i boty budou černé. Napadne ho, zda dva rodinné pohřby v jediném roce mohou podobné úvahy ospravedlnit. Kde je sakra ta modrá košile? Při otvírání skříně si uvědomí, že jedná skoro panicky. Když je v bytě sám, se zvráceným potěšením dává někdy podobné woodyalenovské hysterii průchod, ale před manželkou s patnáctiměsíční dcerkou v náručí by měl předstírat rozvahu a nenucenost. Chtěl by snad mít dítě s někým, kdo nervózně poskakuje po předsíni s kalhotami u kotníků jen proto, že ho někde očekává pár studentů? Proč v něm po tolika letech na volné noze pořád přetrvává skoro absurdní smysl pro zodpovědnost?

Kóbó Abe - Tvář toho druhého

21. června 2006 v 9:45 | scz |  Čtenářský deník - snad pomůže!
Kóbó Abe

Tvář toho druhého

Z japonského originálu Tanin no kao, vydaného nakladatelstvím Kódanša, Tokio 1964, přeložila a doslovným překladem opatřila Vlasta Winkelhöferová. Přebal, vazbu a grafickou úpravu navrhl Zdeněk Ziegler. Vydání první. Praha 1981. Vydalo Nakladatelství Svoboda jako svou 4753. publikaci. Vytisklo Rudé právo, tiskařské závody, Praha. Náklad 50 000 výtisků.
Romanopisce, dramatika, povídkáře a esejistu Kóbó Abého (*1924) znají čeští čtenáři jako autora proslulého románu Písečná žena, který oblétl v knižní i filmové podobě doslova celý svět. V českém překladu vyšel rovněž soubor jeho raných povídek Červený kokon. Pro Abeho dílo jsou charakteristické výboje do sfér vědeckofantastické literatury, spojení fantastických prvků se současnou i historickou realitou, vnitřní napětí, jemný humor, satira a bohatý moderní jazyk. Vedle dalších románů je Kóbó Abe autorem divadelních, televizních i rozhlasových dramat a filmových scénářů. Rovněž jeho esejistická tvorba pokrývá širokou škálu problémů od teorie umění před otázky sociální a politické. Je laureátem řady literárních a divadelních cen japonských i zahraničních. Několikrát navštívil také Československo. Hlásí se rovněž k literárnímu odkazu našich autorů, zejména Karla Čapka.
Obsah díla:
Psychologický a zároveň vědeckofantastický román Tvář toho druhého je příběhem vědce, jemuž výbuch v laboratoři trvale znetvořil tvář. Přes veškeré úsilí lékařů zůstává natolik zohyzděn, že se může pohybovat mezi lidmi pouze s obvázaným obličejem. Neschopen kontaktu s okolím, stává se anonymní, záhadnou bytostí bez tváře. Chce však takovému postavení čelit a vyrobí se dokonalou masku, která mu umožní návrat mezi lidi. Změněná podoba však změní i jeho chování. Zkouší svou novou tvář a své nové já v nejrůznějších situacích - avšak život s tváří "toho druhého" vyústí v hlubokou rozpolcenost a manželskou roztržku.
Ukázka z díla:
Postupně se mě začala zmocňovat zlost. Chápu samozřejmě i tvou rozmrzelost, ale vždyť se koneckonců nejednalo o nic jihého než o otázku, abych tak řekl, tvé sebeúcty a tváře, o to, že jsi se musela stýkat s šaškem. Ne že bych chtěl zacházet se sebeúctou jako s přežitkem, ale přece jen si nemohu odpustit, abych nevyslovil podiv nad tím, zda bylo kvůli tomu opravdu třeba zahnat mě do takové izolace. Rád bych se tě zeptal: na kterou stranu tváře asi ten starší bratr z filmu políbil svoji sestru? Pravděbodobně bys na to nedokázala odpovědět. Protože ty jsi se mnou nespolupracovala natolik jako ten bratr se svou sestrou. Sice jsi uznávala nutnost masky, ale jenom masky ochočené a domácké, která se nikdy nedopustí něčeho zakázaného...Ale napříště by sis měla dát pozor. Tentokrát se na tebe vrhne maska divoká jak nezkrocená šelma. Maska, která již byla odhalena, a proto se nemusí vysilovat žárlivostí, ale může se soustředit jen na porušování pravidel. Vykopala sis svůj vlastní hrob. Máš pravdu, pouhé psaní nemůže nikdy vést k nějakému pořádnému výsledku.
Vtom se ozval hlasitý klapot ženských podpatků. A zůstala zde jen maska. Já jsem zmizel. Ihned jsem se bez rozmýšlení schoval do postranní uličky, odjistil vzduchovou pistoli a zatajil dech. K čemu mé jednání povede? Je to jen pouhá hra, při níž chci vyzkoušet sám sebe? Anebo snad doopravdy něco zamýšlím? Na to sám sobě nedokážu s určitostí dát odpověď, dokud se ta žena neobjeví na vzdálenost dostřelu.
Ale uvažujme. Mohl bych se tímto činem změnit v labuť? Dokázal bych tím v lidech vzbudit výčitky svědomí a pocit spoluviny? Ne, takové uvažování k ničemu nevede. Jasné je jedině to, že bych se tak nanejvýš mohl stát osamělým, všemi opuštěným zhýralcem. Žádné pomsty bych nedosáhl, jedině bych tak mohl uniknout trestu směšnosti. Mezi filmem a skutečností je patrně přece jen rozdíl. Ale nemám jiné možnosti, jak zvítězit nad svou pravou tváří. Jsem si samozřejmě vědom, že odpovědnost nenese maska, že je to spíš záležitost mého vnitřního já. Ale takové vnitřní já nepatří jen mě samotnému, je společné i všem ostatním lidem, a tak nemohu celý problém brát na svá bedra jen já sám...Pochopitelně, vina se nemůže svalovat jen na mě...! Já lidi nenávidím...A nemám zapotřebí se někomu omlouvat!
Kroky se blíží...
Už asi nikdy nenapíši, jak to bylo dál. Potřebu psaní má člověk asi jen tehdy, když se nic neděje.

Haruki Murakami - Norské dřevo

21. června 2006 v 9:45 | scz |  Čtenářský deník - snad pomůže!
Haruki Murakami

Norské dřevo

Z japonského originálu Noruwei no mori vydaného nakladatelstvím Kodansha v Tokiu roku 1987 přeložil Tomáš Jurkovič. Obálka s použitím fotografie Jana Marka navrhl Pavel Hrach. Vydala Euromedia Group k. s. - Odeon v Praze roku 2005 jako svou 3032 publikaci, v Odeonu publikace 126. Počet stran 304.
Haruki Murakami (*1949) vyrůstal ve velkoměstském prostředí Kóbe. Vzrušený konec šedesátých let, plný studentskýczh bouří, jejichž vlna se se rozšířila ze Seattlu až do Japonska, strávil v Tokiu, kde roku 1968 studoval na univerzitě Waseda divadelní vědu. A když v roce 1973 studia dokončil, rozhodl se udělat něco, čím se dobrovolně vyloučil ze společnosti. Neucházel se o zaměstnání v žádné zavedené firmě, dal přednost nezávislosti a otevřel si v Tokiu jazzový bar. V zázemí baru také vznikl jeho první román Poslouchej zpěv větrů, jímž začala jeho úspěšná literární kariéra. Získal za ni literární cenu časopisu Gunzó. Následoval Pinball roku 1973 a za román Hon na ovci získal roku 1982 další uznání, Nomovu literární cenu pro začínající autory. V roce 1987 přinesl román Norské dřevo Murakamimu publicitu tak nepříjemnou, že na čtyři roky unikl do Řecka a léta 1991 až 1995 pak strávil ve Spojených státech.Tento román překonal všechna očekávání.
Obsah díla:
Tóru Watanabe, málomluvný protagonista a zároveň vypravěč Norského dřeva, sám sebe pokládá, jako většina Murakamiho hrdinů, za všední osobu. Žije v Tokiu na koleji v době studentských nepokojů konce šedesátých let a jeho postoj ke všem revolucím je velice chladný a odměřený. Všechny ty nacionální rituály, jako každodenní vztyčování státní vlajky doprovázené hymnou nenávidí, vysmívá se jim, ale zároveň si zrovna tento rituál docela oblíbí a časem mu začne i nepatrně chybět. Příběh Tórua se od okolních veřejných poměrů a situací jakoby odvrací, autor se zaměruje spíš na člověka - individualitu. Obsah jeho příběhu je osamění, smutek, touha a nepovedená láska. Tóru miluje krásnou a zvláštní Naoko. Jenomže jejich křehký vztah, kdy jí byl zároveň přítelem a milencem musel projít mnoha těžkými zkouškami. Neobjasněnou sebevraždou Tóruova nejlepšího přítele a Naočina dlouholetého milence, její pobyt v sanatoriu pro duševně choré a nakonec i její smrt.
Marná naděje, že se Naoko vrátí zpět do "obyčejného světa tam venku" zakaluje všechno to, co Tóru dělá smutkem, ať už jsou to jeho výlety s přítelem Nagasawou za sexuálním dobrodružstvím, nebo jeho věčné pití brandy na střeše vysokoškolských kolejí. Tento svět utrpení by Japonci shrnuli do pojmu mono no aware, což označuje jakýsi bolestný sled věcí, melancholii, jež v Japonsku patří do kategorie krásy. Je cítit především v pasážích s Naoko. V těch chvílích se vyprávění dostane do trochu snových končin, a jakoby Tóru viděl svět Naoko jinou perspektivou, vypravěčský styl se stává vláčnějším a zastaví se v líčení detailů okolí.
Když je postava Naoko mimo zorný úhel vyprávění, jeho rytmus se zrychlí. Všudypřítomný smutek ale nezmizí nikdy. Ani s živelnou přítelkyní Midori, která všechny vážné věci přenáší do cynické polohy. Jediná postava Norského dřeva, která si smutek, ani jiné emoce nepřipouští je sebejistý a arogantní Nagasawa. Ten jediný zapadá do světa ovládaného ambicemi a konzumem.
Během svého pobytu v Penzionu Ami, jak se nazývá tamější sanatorium, Naoko poznává svou nejlepší přítelkyni, Reiko. Reiko je něco málo přes třicet a z pacientky se stala učitelkou hudby. S oblibou říkává, že tam u nich už skoro není poznat, kdo je pacient a kdo doktor, všichni si navzájem pomáhají. Reiko hrávala na klavír, ale její psychická nemoc jí zabránila jakkoliv se v tomto směru proslavit. Častěji ale hrávala na kytaru. Naoko měla nejraději Norweigan wood od Beatles, což znamená Norské dřevo a tato její nejoblíbenější píseň se stala i námětem k názvu samotné knihy. Vždycky když jí zahrála, dala Naoko do malé pokladničky sto jenů, aby si za to Reiko mohla koupit cigarety. Naoko si s Reiko vytvoří krásný přátelský vztah. Vůbec nic si netají, o všem si povídají a když bývá Naoko v noci smutno a pláče, vleze si za Reiko do postele a v jejím objetí usíná. Proto Reiko neuvěřitelně zasáhne její sebevražda, která proběhne právě, když je Naoko u ní na návštěvě. Místo dopisu na rozloučenou po sobě zanechá jenom papírek, ať si Reiko vezme její oblečení. Měly totiž podobnou postavu.
Ukázka z díla:
Na střeše nebyla ani noha. Krámek se zbožím pro mazlíčky byl prázdný, obchody i pokladna, kde prodávali lástky na vozítka pro děti, měly stažené rolety. Roztáhli jsme deštník a procházeli se mezi úplně promáčenými dřevěnými koni a zahradními židlemi. Nenapadlo by mě, že se uprostřed Tokia může najít takhle vylidněné místo. Midori se chtěla podívat dalekohledem, tak jsem vylovil drobné a pak jí přidržel deštník.
V rohu střechy byla herna pro děti, ve které stálo v řadě několik automatů. Sedli jsme si tam vedle sebe na nějakou stoličku a dívali se, jak všude kolem prší.
"Tak mluv," řekla Midori. "Chceš přece něco říct,ne?"
"Víš, nechci se omlouvat, ale bylo toho všeho nějak moc. Nevěděl jsem, kde mi hlava stojí, a nedocházela mi spousta věcí," řekl jsem. "Ale když jsem nemohl bejt s tebou, jedno jsem přece jen pochopil. Jestli jsem se vůbec držel až doteď, tak jenom díky tomu, že tě mám. Zůstat tak dlouho bez tebe bylo prostě strašný."
"Tóru, ty troubo, copak to nechápeš? Napadlo tě vůbec, jak hrozně bylo celou tu dobu mně?"
"Ne," řekl jsem překvapeně. "Myslel jsem, že ses na mě naštvala a nechceš mě vidět."
"Tóru copak seš úplně na hlavu? Jasně že jsem tě chtěla vidět. Vždyť jsem ti řekla, že tě mám ráda! A když mám já někoho ráda, tak mě to jen tak snadno nepřejde, to si piš!"
"Dobře, ale..."
"A právě proto jsem se na tebe naštvala! Nejradši bych tě nejmíň stokrát nakopala! Tak dlouho se známe, a ty celou tu dobu chodíš jako bez duše, a když se mnou mluvíš, myslíš při tom na nějakou jinou holku a na mě se ani nepodíváš. To je to, co mě štve. Kromě toho jsem ale měla dojem, že bych se teď od tebe měla trochu vzdálit a vyjasnit si spoustu věcí."
"Spoustu věcí?"

Haruki Murakami - Na jih od hranic na západ od slunce

21. června 2006 v 9:44 | scz |  Čtenářský deník - snad pomůže!
Haruki Murakami

Na jih od hranic, na západ od slunce

Z japonského originálu Kokkjo no minami, taijó no niši vydaného nakladatelstvím Kodansha v Tokiu roku 2001 přeložil Tomáš Jurkovič. Doslov napsala Klára Macúchová. Obálku s použitím Mana Raye navrhl Pavel Hrach. Vydala Euromedia Group k. s. - Odeon v Praze roku 2004 jako svou 2 536. publikaci, v Odeonu publikace 93. Počet stran 176.
Haruki Murakami, narozen roku 1949, je považován za jednoho z nejvýznamnějších japonských spisovatelů současnosti. Roku 1973 absolvoval tokijskou univerzitu a místo toho, aby se zajímal o stálé zaměstnání u některé velké společnosti, učinil doslova revoluční krok a otevřel si na západním předměstí Tokia jazzový bar. Když se z náhlého popudu rozhodl a začal psát svůj první román, těžko mohl někdo tušit, jak významným autrem se záhy stane. Již v době, kdy publikoval třetí román Hon na ovce a zístal za něj roku 1982 Nomovu cenu pro talentované autory, se začalo mluvit o "fenoménu Murakami". O tři roky později vychází dílo Konec světaaHardboiled Wonderland, za nějž autor obdržel prestižní Tanizakiho cenu. Roku 1987 vyšel román Norské dřevo - nezískal literární ocenění, ale překonal všechny rekordy, protože jen v Japonsku se knihy prodalo přes čtyři miliony výtisků. Podobný úspěch měly pak i další jeho knihy, např. Miláček Sputnik (1999). Murakamiho romány byly přeloženy do šestnácti jazyků. Kromě nich vydal několik sbírek povídek a jednu knihu literatury faktu. Jeho zatím poslední prací je rozsáhlý román Kafka na pobřeží, vydaný v Japonsku roku 2003.
Obsah díla:
Hadžime se už jako dítě vymyká zvyklostem většiny a společnosti. Do toho světa nepatřil už odmalička. Později se od něj vzdaloval záměrně. Avšak žádnou horlivost k hlasitým protestům v sobě nikdy nenalézal. Dobře situovaný třicátník ve spokojeném manželství se dvěma dětmi se mohl pohodlně usídlit ve stávající realitě, jenomže Hadžime nepatří do světa lidí, kteří uznávají hodnotu úspěchu a peněz. Tento svět ho neuspokojuje. Uvědomuje si, že jeho život uvízl na mělčině.
Podstatná část knihy je věnovaná Hadžimeho intimnímu rozjímání. Svým způsobem bojuje proti společenským jevům, které vnímá jako nemravné, odmítá je, přestože by mu nesly užitek. Jasně dává najevo nesouhlas se zištným jednáním svého tchána, když nepřijme jeho nabídku, která mu připadá nemorální.
Osou této knihy je milostné drama, Hadžimeho vztah k záhadné krásce. Tajemná žena je jako jediná postava v románu označována příjmením, čímž jakoby autor naznačoval její nepřístupnost. I Šimamoto byla jedináček, mimo společenství dětských vrstevníků ji navíc odsoudila kulhavost. Podobný osud dva malé vyhoštěnce sblížil.
Když se přítelkyně z dětství po letech znovu zjeví, je krásná, svůdná, má nádherné rty a okouzlující úsměv. Víc se o ní nedozvíme a ačkoli jí Hadžime věnuje většinu svých myšlenek, Šimamoto zůstane zahalena tajemstvím. Odmítá mluvit o své minulosti, svůj současný život komentuje jen v náznacích, libuje si v ustavičném používání slova "možná". Její postava, která se za deště zjevuje v baru, aby se záhy ztratila do tmy, je typ ženy, přicházející z hlubin japonské tradice.
Povinné utajení v milostných vztazích nezmizelo, jen nebylo více etických kvalit. Téměř každá společnost vyžaduje, aby muž dodržoval své povinnosti vůči rodině jakožto součásti vyšší komunity, je ale tolerantní vůči způsobům, jakými uspokojuje své fyzické touhy. Japonská teorie je, že pokud muž nezapomíná hrát patřičnou roli ve společnosti, nevěrou se mravnosti nezpronevěřuje. Užívání smyslných radostí mimo rodinu má i ozdravné účinky, dokáže navíc pozdvihnout pracovní morálku. Proto také tchán Hadžimemu rozhodně neupírá.
Náš osamělý hrdina se vzpírá požadavkům japonského pojetí normality a jeho vztah k Šimamoto se blíží spíše západnímu způsobu milostné romance. Ona pro něj nepředstavuje ozdravné povyražení, ale osudovou přitažlivost. Tedy japonská tajemná krása v osudovém objetí západního pojetí lásky.
Ukázka z díla:
"Když odešla do ložnice, ležel jsem ještě dlouho na zádech na sofa a koukal do stropu. Byl to jen obyčejný strop, jaký mají všude. Nebylo na něm nic zajímavého. Já se něj ale přesto nemohl vynadívat. V rohu občas zasvitlo světlo nějakého auta. Už jsem neměl vidiny. Nemusel jsem myslet ani na Šimamotina prsa, ani na její hlas, ani na vůni její kůže, už jsem si na to všechno skoro ani nedokázal vzpomenout. Občas se mi vybavil Izumin nehybný obličej, chlad okenního skla taxíku, co nás oba dělilo. Tehdy jsem vždycky pevně zavřel oči a myslel na Jukiko. Na to, co jsem jí před chvílí řekl. Se zavřenýma očima jsem naslouchal, co se odehrává v mém nitru. Možná, že se ještě změním. A možná, že taky vůbec ne."
...
"Nevěděl jsem jistě, jestli budu mít skutečně sílu postarat se o Jukiko a o děti. Už mi nepomůžou žádné vize. Už mi nespředou žádné hezké sny. Prázdnota už navždycky zůstane jen prázdná. A já byl už dlouho její součástí. Nasáknul jsem jí skrz naskrz. To ona byla tím místem, kam jsem měl dojít. Teď si na ni musím zvyknout. A možná, že je v tuhle chvíli zase řada na mně, abych teď pro změnu já spřádal sny pro ostatní. Ale těšil sjem se na to. Nevěděl jsem , jak životaschopné asi takové mnou vytvořené sny budou, ale jestli má mít můj život nějaký smysl, musím se o ně nejspíš snažit, co to půjde - možná."
...
"Byl čas, abych šel k postýlkám, nadzvedl peřiny, položil dcerkám, ještě celým ospalým ruku na rameno a řekl, že už je ráno. Byl čas, abych to udělal, jenže já od toho kuchyňského stolu nějak nemohl vstát. Jako by mě opustily síly. Jako bych byl nafukovací, a někdo tajně přišel zezadu a vytáhl uzávěr. Seděl jsem s lokty na stole, a s obličejem v dlaních. V černé tmě ve svých dlaních jsem viděl déšť, který padal do moře. Moře bylo veliké a déšť drobný, a nikdo o nich nevěděl. Kapky neslyšně dopadaly na hladinu a věděly o nich jen ryby. Myslel jsem na to moře tak dlouho, dokud někdo nepřišel a nepoložil mi ruku na rameno."

George Orwell - 1984

21. června 2006 v 9:43 | scz |  Čtenářský deník - snad pomůže!
George Orwell
1984
Z anglického originálu Nineteen Eighty-Four, vydaného nakladatelstvím Secker and Warburg v roce 1949, přeložila Eva Šimečková. Obálku navrhl Karel Aubrecht. V Čechách vydlo nakladatelství Naše vojsko v roce 1991 jako svou 6 083. publikaci. Stran 272.
George Orwell se narodil jako Eric Blair v roce 1903 v bengálském městě Motihari. Pocházel z typické nižší střední třídy, která je "chudá" jen v poměru ke třídě, kterou by zoufale chtěla být. Orwell byl postavou kontroverzní a plnou protikladů, a tak není ani tak překvapivé, že po nenáviděné škole nastoupil v roce 1917 díky stipendiu na prestižní a poměrně snobský Eton, jinak vyhrazený dětem z velmi bohatých a aristokratických rodin. V roce se 1920 nechal jmenovat policejním úředníkem v Barmě. Orwell se po odchodu z Barmy rozhodl vydat ve stopách Jacka Londona a několik měsíců strávil životech v chudinských slumech Paříže a Londýna. Z této zkušenosti načerpal látku pro svou knižní prvotinu Trosečníkem v Paříži i v Londýně. V průběhu třicátých a čtyřicátých let vydal několik knih, jimiž se zařadil mezi nejzajímavější anglické prozaiky té doby. Zde nutno jedním dechem podotknout, že právě v tomto období nebyla anglická literatura bůhvíjak bohatá. Díky úsilí českých nakladatelů a překladatelů jsme v poslední době měli možnost některé z těchto románů vidět i v českém překladu: postupně tak vyšly Barmské dny, Bože, chraň aspidistru, Farářova dcera a v poslední době Nadechnout se. Již dříve se v českém překladu objevila reportáž Hold Katalánsku, popisující Orwellovy zážitky z občanské války ve Španělsku, kde bojoval v trockistické frakci a jen těsně se mu podařilo uniknout komunistům. Již předtím vyšly Orwellovy eseje, které alespoň z literárního hlediska představují patrně vrchol tvorby.
Obsah díla:
Winston Smith žije v Oceánii, jedné ze tří velmocí, které existují v Orwellově utopickém světě. V této zemi vládne svou neomezenou mocí Strana, v jejímž čele stojí (snad) imaginární postava Velkého bratra. Velký bratr tě sleduje! Heslo, které občané Oceánie spatřují mnohokrát denně na plakátech s údajnou podobiznou Velkého bratra v nadživotní velikosti. Ve Winstonově bytě, stejně jako v bytech ostatních členů Strany a na veřejných prostranstvích, jsou umístěny obrazovky, které nepřetržitě sledují veškeré dění ve svém dosahu. Záznamy obrazovek sledují příslušníci Ideopolicie, kteří se snaží odhalit jakýkoliv zločin proti Straně (ideozločin). Jedinými občany, kteří nejsou tak důsledně sledování, zůstávájí dělníci - proléti. Jejich životní podmínky jsou ale tak bídné, že opravdu nemají myšlenky na nějaký ideozločin. Navíc jsou dokonale ovládáni stranickou propagandou a slepě věří smyšleným úspěchům, které se dozví z obrazovky.
Oceánie je ve stálé válce s jednou ze zbývajících mocností. Strana si tak dokázala najít cíl, na kterém si můžou občané vybít zlost. Nenávidí nepřítele a zákonitě musí milovat Stranu, která je chrání. Strana kontroluje všechny zdroje vědění (noviny, knihy) a dokáže tak podkládat veškerá svoje lživá tvrzení pravdivými důkazy. Strana mění minulost, aby odpovídala současnosti. Winston je jedním z mnoha lidí, kteří pracují na změnách minulosti. Ví co je jeho prací. Ví, že tím obelhává všechny ostatní občany. Snad proto se rozhodne psát si deník jako poselství budoucím generacím. Tímto prvním Winstonovým ideozločinem v podstatě začíná celá knížka i Winstonův skutečný život. Do té doby byl jen poslušnou loutkou v rukách Strany. Chtěl něco změnit. Věděl jak je to beznadějné a přesto to zkusil. Seznamuje se z dívkou, která se do něj zamilovala. Tajně se scházejí, prožívají nádherné dny. Domnívají se, že dokázali získat kontakt s tajným podsvětím. A nakonec je všechno jinak ...
Jejich domnělý komplic O´Brien se ukáže jako člen Strany a Winstona čeká hrozivý výslech, hodiny mučení, bolesti. Nakonec i Winston podlehne a je jako člověk degradován výplachy mozku O´Briena na pouhou ovci, která začne Velkého Bratra milovat.
Ukázka z díla:

VÁLKA JE MÍR

SVOBODA JE OTROCTVÍ
NEVĚDOMOST JE SÍLA
Winstonovy nohy pod stolem sebou křečovitě škubaly. Nepohnul se ze svého místa, ale v duchu běžel, rychle běžel, byl v tom davu venku a jásal do ochraptění. Opět pohlédl na portrét Velkého bratra. Kolos, který dobyl světa! Skála, o niž se roztříštily asijské hordy! Napadlo ho, že ještě před deseti minutami - ano, před deseti minutami - měl v srdci nejistotu, protože uvažoval, zda zpráva z bojiště oznámí vítězství nebo porážku.
Od prvního dne na Ministerstvu lásky se v něm mnoho změnilo, ale ke konečné, nevyhnutelné, uklidňující změně došlo až teď.
Hlas z obrazovky stále ještě chrlil hlášení o zajatcích, válečné kořisti a vraždění, ale řev venku trochu ztichl. Číšníci se vraceli ke své práci. Jeden se blížil s lahví ginu. Winston ve svém blaženém snu ani nevěnoval pozornost tomu, že mu dolévá sklenici. Už neběžel, ani nejásal. Byl zase na Ministerstvu lásky, všechno bylo odpuštěno, duši měl bílou jako sníh. Stál před soudem, přiznával všechno a každého obviňoval. Šel bíle kachlíkovanou chodbou a měl pocit, že svítí slunce. Za ním kráčel ozbrojený dozorce. Dlouho očekávaná střela mu vnikala do mozku.
Vzhlédl k té obrovské tváři. Čtyřicet let mu trvalo, než pochopil, jaký úsměv se skrývá pod černým knírem. Jaké kruté a zbytečné nedorozumění. Jak sveřepě a tvrdohlavě prchal před laskavou náručí! Dvě slzy, nasáklé ginem, mu stékaly ke kořeni nosu. Ale to bylo v pořádku, všechno bylo v pořádku, boj skončil. Zvítězil sám nad sebou. Miloval Velkého bratra.

William Shakespeare - Romeo a Julie

1. června 2006 v 7:25 | scz |  Čtenářský deník - snad pomůže!

William Shakespeare

Romeo a Julie

Největší anglický dramatik, který výrazně obohatil světové divadlo, významný básník a herec.Narodil se 23. 4. 1564 ve Stratfordu nad Avonou jako syn rukavičkáře.
Roku 1592 byl Shakespeare uznávaným londýnským hercem a dramatikem. Roku 1593 vychází jeho první tištěné dílo, báseň Venuše a Adonis. Roku 1597 se úspěšný herec a spisovatel stává podílníkem divadelní společnosti lorda komořího, jež si staví roku 1599 nové divadlo Globe. Roku 1613 divadlo vyhoří, je sice do roka obnoveno, avšak stárnoucí Shakespeare už pomalu odchází ze scény. Těsně po sňatku své dcery umírá 23. 4. 1616 ve Stratfordu. Shakespeare psal zejména historické hry, zobrazující krutost politické mašinerie ve státě právě překračujícím práh kapitalistiké společnosti. Kolem roku 1600 vznikají jeho vrcholné tragédie ( Julius Caesar, Hamlet, Othello, Macbeth, Král Lear...) a tzv. "hořké komedie ( Troilus a Krisida, Konec vše napraví...). Shakespeare je tvůrcem skvělých realistických typů, objevitelem člověka - nositele lidové moudrosti a humanistické morálky. Jeho dílo se záhy stalo vzácným majetkem všeho lidstva. HRY: Jindřich Iv., Richard III., Komedie plná omylů, Zkrocení zlé ženy, Sen noci svatojánské, Romeo a Julie, Mnoho povyku pro nic, Večer tříkrálový, Julius Caesar, Hamlet, Othello, Macbeth.
Hlavní postavy:
Romeo - syn Montekův, je zamilovaný do Julie. Udělal by pro ni všechno. Je smělý, trpělivý, věrný.
Julie - dcera Capuletova, miluje Romea a bojuje za svou lásku. Je poctivá, upřímná, citlivá.
Tybalt - synovec hraběnky Capuletové. Je výbušný, lehkomyslný a chladný.
Mercutio - Romeův přítel, Je chápavý, průbojný, má smysl pro humor.
Bratr Lorenzo - františkán. Je soucitný, spolehlivý, snaží se pomoci.
Chůva Juliina - snaží se chápat Julii, vychovává ji. Je trpělivá a soucitná.

Obsah:
Příběh lásky, která nebyla nikdy naplněna kvůli nenávisti rodů Capuletů a Monteků.
Romeo Montek a julie Capuletová se seznámili na slavnostním plese, kde se do sebe na první pohled zamilují. Romeo přichází pod balkón Juliina pokoje, kde si navzájem slíbí lásku. Romeo se jde poradit k Lorenzovi. Svěří se mu, že se zamiloval do Julie, dcery Capuletovy. Ten mu přislíbí, že je tajně oddá. Julie přichází do cely bratra Lorenze. Zde na ni netrpělivě čeká Romeo. Díky Lorenzovi se tajně vezmou. Později Tybalt vyprovokuje na náměstí hádku. Romeo moudře ustupuje, avšak jeho přítel Mercutio ho brání a potýká se s Tybaltem. Ten však Mercutia smrtelně zraní. Romeo chce pomstít smrt svého přítele a tak vyzívá Tybalta na souboj. V tomto souboji Tybalt umírá. Romeo je za svůj čin vyhoštěn z města Verona a odchází do Montany. Julie posílá chůvu k Romeovi, aby se s ní přišel rozloučit. Romeo přichází a za úsvitu opouští svou lásku, opouští svou Julii. Juliini rodiče připravují svatbu své dcery s hrabětem Parisem. Julie se snaží sňatek co nejvíce oddálit, avšak den svatby se blíží. Přichází tedy k Lorenzovi pro radu. Ten jí nabízí uspávací lék, který způsobí, že Julie na 48 hodin upadne do hlubokého spánku. Lorenzo posílá Romeovi vysvětlující zprávu. Ta mu však nešťastnou náhodou nepřijde. Když se po kraji rozkřikne, že dcera Capuletova zemřela, přijede Romeo do Verony a nad Juliinou hrobkou se žalem otráví. Když se Julie probouzí ze spánku nachází svého Romea mrtvého. Nechce už dál bez něho žít a tak se usmrtí jeho dýkou.
Teprve nad hrobem Romea a Julie se dva znepřátelené rody Monteků a Capuletů usmíří
.

William Makepeace Thackeray - Jarmark marnosti

1. června 2006 v 7:24 | scz |  Čtenářský deník - snad pomůže!
William Makepeace Thackeray

Jarmark marnosti

Významný představitel anglického kritického realismu, který ve svých dílech se sžíravou ironií a skepticismem zobrazoval zejména vyšší a střední vrstvy tehdejší stavovské společnosti. Pocházel ze zámožné rodiny, narodil se v indické Kalkatě. Jeho otec byl koloniální úředník. V šesti letech byl poslán do Anglie, kde se mu dostalo toho nejlepšího vzdělání na nejlepších školách v Anglii. Studoval práva, kresbu a grafiku. Po čtyřletém manželství se pro údajné šílenství manželky rozvedl, neurózu však způsobilo jeho bezcitné chování. Nikdy nezískal žádný akademický titul a po ztrátě rodinného jmění nevhodnými investicemi se živil jako žurnalista, karikaturista a spisovatel.
Obsah:
Děj příběhu se odvíjí od osudů dvou hlavních postav, přítelkyň Rebeky Sharpové a Amálie Sedleyové. Ty zároveň vytvářejí kontrast mezi dvěma přístupy k životu, jenž jim přichystá řadu těžkých zkoušek, které autor rozčleňuje na zkoušky citové a materiální. Rebeka vystupuje v díle jako dominantní osobnost, jež se nemíní nechat vést ostatními lidmi. Její snahy jsou už od počátku příběhu zaměřeny k dosažení majetku a tím i vysokého postavení ve společnosti. Pro tento svůj cíl je ochotna udělat cokoliv, a proto se pokrytecky a s přetvářkou staví všem, kteří pro ni znamenají hrozbu nebo postup po pomyslném žebříčku lidské společnosti, a tak se s chladnou vypočítavostí vrhne do výhodného sňatku s aristokratem. V jejích činech se nejlépe odráží její přísně racionální myšlení, jež je pro tak ambiciózní osobu nezbytné, jež ale degraduje citové prožitky na pouhý nástroj svých snah. Rebečina osobnost však není zbavena všech citových prožitků. Jistou slabost má pro svoji přítelkyni Amálii. Avšak její vztah k Amálii prochází určitými proměnami. Zpočátku vypočítavá známost se díky Amáliině veskrze dobré povaze mění v jakési přátelství, v němž Rebeka představuje aktivnější osobnost. Tento kladný projev citů dokládá vícerozměrnost povahy postavy. Pravý opak Rebeky lze shledat v Amálii Sedleyové. Její charakter vykazuje značnou až přehnanou citovost. Na svět nahlíží očima člověka , jenž své bytí pokládá za službu ostatním lidem projevující se soucitem s trpícími, ochotou pomoci komukoli, kdo se jeví jako potřebný, poslušností rozkazujícímu a sebeobětování pro ideály. Výčet těchto vlastností by mohl vzbudit zdání jakéhosi ideálu potřebného mezi lidmi. Autor však nezamýšlel vytvořit vzorovou hrdinku v Amálii.Právě její kladné vlastnosti z ní činí člověka zcela nevhodného pro život v mnohdy tvrdých podmínkách lidské společnosti. Amálie se vědomě připravuje o výhody v životě svým přílišným lpěním na ideálních vlastnostech člověka. Obzvláště nepřirozeně se jeví její odmítání lásky veskrze dobrého majora Dobbina, což Amálie zdůvodňuje věrností k svému již zemřelému (a záletnému) manželovi. Ve chvíli, kdy naše kladná hrdinka volí mezi svým životním štěstím (stát se manželkou Dobbina) a ideály, projevuje se její dosti nevýrazný smysl pro realitu a poprvé (a naposled) jedná tak, aby učinila šťastnou samu sebe. Profily těchto dvou hlavních postav představují modely i pro vlastnosti ostatních postav. Autor boří typické představy o románových hrdinech, jejichž idealizované kladné a záporné povahy ostře kontrastovaly. Thackeray nám nabízí na první pohled skvělé hrdiny, u nichž však v průběhu děje vyvstávají do popředí právě ty jejich rysy, které zpočátku budily sympatie, avšak postupem doby objevujeme záporné vlastnosti hrdinů. K umocnění plastičnosti postav autor použil změn povah hrdinů v průběhu jejich života. Je zajímavé, že povahové změny se dotýkají pouze vedlejších postav. Vykreslením povah postav a jejich chování autor dosáhl výstižného spodobnění Anglie první poloviny devatenáctého století. Autor však nezamýšlel podat pouhý popis doby. Co možná nejrealističtějším vylíčením povah, myšlení i jednání postav se snaží kritizovat tehdejší společnost. Pomocí ironických poznámek nemilosrdně strhává líbivou masku vyšší společnosti, čímž ji činí odpudivou.

Romain Rolland - Petr a Lucie

1. června 2006 v 7:23 | scz |  Čtenářský deník - snad pomůže!

Romain Rolland

Petr a Lucie

Romain Rolland byl významný francouzský spisovatel a publicista. Od mládí měl dvě životní lásky: hudbu a literaturu a těm zůstal věrný po celý život. Vystudoval dějiny umění, vyučoval na pařížské sorbonně hudbě a působil také jako hudební kritik. Jeho největším úspěchem bylo dílo: Jan Kryštof (dílo oceněné v roce 1916 Nobelovou cenou). V Petru a Lucii dosahuje Rollandovo umění jednoho ze svých vrcholů.
Obsah:
Celý tento příběh se odehrává v srpnu roku 1918. Hlavní hrdina tohoto díla se jmenuje Petr Aubier. Tento osmnáctiletý mladík, žijící v navenek monotóně vypadající Francii postižené krutou a přitom tak nesmyslnou válkou, prožívá životní zlom. Jeho dosud tak zmatené, nevinné vnímání světa kolem sebe, každodení strach o život svůj i svých blízských při každém záchvěvu půdy způsobeném válečnými nálety se pomalu ale jistě stával záhubou pro správný rozvoj jeho mládeneckého intelektu. Při jedné z jeho podvečerních bloumavých procházek ponurou Paříží nastoupil Petr do útrob Pařížského metra a již s jemu vlastním nepřítomným výrazem se ohlédl kolem sebe. V tom se to stalo. Jeho dech se zatajil. Nevěděl v tu chvíli jestli se mu srdce zastavilo nebo jestli mu chce samým vzrušením vyskočit s těla ven. Po jeho boku stála dívka, která jakoby zhmotnila Petrovy sny. Kvůli jejímu upřenému až téměř vylekanému pohledu vpřed mohl omámený Petr vidět pouze pod kloboučkem trochu zastíněný profil toho andělského obličeje. Lehce rozechvělé rty a výraz v jejích očích téměř automaticky donutil Pertra k tomu, aby se dotkl dívčiny křehké ruky, která byla v tu chvíli opřená o držadlo. Čas jakoby se zastavil. Dívka se však ani koutkem oka neohlédla, kdo se ji dotýká. V tom se otevřely dveře a dav vystupujících lidí strhl dívku s sebou a Petr již jen sledoval, jak se mu jeho anděl vzdaluje. Stál jako přimrzlý, a až po chvíli se vydal za ní, avšak ve venkovním mumraji neměl šanci ji najít, natož dohonit. Domů se vrací se zvláštním pocitem. Nevěděl, jak se má zachovat, ale myslel si, že by jeho trápení mohl pochopit jeho starší, zbožňovaný bratr Filip. Filip byl na vojně a tak vídal Petra pouze sporadicky. Rodiče viděli Petra takřka stále a něměli tak možnost zaznamenat onu změnu Petrova chování a jeho psychiky. Filip tuto možnost měl a také si toho všiml, ale nevěděl co si o tom má myslet. Netrvalo dlouho a Petr se mu svěřil. Filip tak konečně pochopil, proč ta změna. Snažil se mu poradit, ale nevěděl ani pořádně jak, což musel před svým mladším bratrem šikovně skrýt. Planné rady však nebyly nic planté a Petr byl stále bezradný. Mladík se tak stále večer co večer toulal Paříží a dofal, že ji snad někde zahlédne. Jeho úsilí nebylo marné. Při procházce parkem šla přímo proti němu. Oba se proti sobě zatavili a Petr se s lehkým zarděním dotázal, zda se již někde neviděli. Dívka věděla o koho jde, ale měla málo času, pospíchala na autobus. Stihli si ještě domluvit schůzku na příště a rozešli se. Petrovi se rozzářil svět do pastelových barev. Láska mu zaslepila oči. Žil jenom pro ni. V průběhu dalších dnů se začali jeden druhému otevírat a prozrazovat na sebe věci, které jejich lásku ještě utužovaly. Petrova láska se jmenovala Lucie a vydělávala si peníze kreslením obrázků. Petrovi se její obrázky sice moc nelíbily, ale pro Lucii bylo hlavní, že jdou na odbyt. Lucie pocházela z chudé rodiny a nejspíše proto její matka pracovala v továrně na munici, čož Petra zaskočilo, když si vzpomněl na Lucčin antimilitaristický postoj. Avšak pochopil, že bez peněz se v té době žít nedá. Milenci ani nevnímali blízskou hrozbu války. Byli spolu a když se právě nedrželi za ruce, tak si vyprávěli, jak je svět krásný a proč jsou všichni kolem tak slepí, že se mohou navzájem vraždit. V den Velkého pátku se rozhodli, že jejich láska je hodna zesnoubení a vydali se do kostela tak učiniti. Schoulili se stranou do výklenku tak, aby je nikdo nerušil a tiše se modlili ke svému bohu. V tom se celý chrám zachvěl. Lucie se vyděšeně schoulila do Petrova klína. Pilíř, o který se snoubenci opírali náhle praskl a v okamžiku je pohřbil ve svých sutinách.

Oscar Wilde - Obraz Doriana Greye

1. června 2006 v 7:23 | scz |  Čtenářský deník - snad pomůže!

Oscar Wilde

Obraz Doriana Greye

Vlastním jménem Fingal O'Flahertie Wills, původem Ir, narozen v Dublinu, roku 1895 udělal osudovou chybu: zažaloval otce svého přítele pro pomluvu. Jeho odpůrce byl však osvobozen. Nakonec byl Wilde svým přítelem zrazen a nařčen z homosexuality. Byl odsouzen ke dvěma letům káznice s nucenými pracemi. Po propuštění z vězení odjel do Paříže, kde žil pod cizím jménem (Sebestien Melmoth). Zemřel předčasně v chudobě a zbědovanosti v jednom pařížském hotelu. Je pochován na hřbitově Pére Lachaise.
Obsah díla:
Hlavním hrdinou je Dorian Gray, dvacetiletý mladík neobyčejné krásy. Dorian se v ateliéru Basila Hallwarda, kterému stál modelem, seznámí s cynickým lordem Henrym Wottonem. Henryho Dorian velmi zaujal, a tak se rozhodne na něm uplatnit svou teorii "ovlivňování", upozorní ho na jeho krásu a mládí a na pomíjivost, s níž jsou spjaty. Dorian okouzlen vlastním obrazem, vysloví přání zůstat navždy mlád : změny jeho těla i duše má zaznamenávat obraz. První proměna obrazu nastane poté, co Dorian opustí mladou herečku Sibylu Vaneovou, která kvůli němu spáchá sebevraždu. Další proměny nastávají, když Dorian začne "okoušet všechny stromy světa". Obraz je zamčen na půdu, aby se na něj Dorian nemusel dívat, jen čas od času přijde svůj nespoutaný život s obrazem konfrontovat.
Dorian žije dvojím životem - navštěvuje nejvybranější společnost, ale zároveň je hostem i v nejhorších doupatech. Hallwarda, jemuž jedinému svěří tajemství, ubodá k smrti. Pod vlivem sílících výčitek svědomí se rozhodne polepšit. Když však obraz jeho úmysly zaznamená jako pokrytectví, v záchvatu vzteku jej probodne. Sluhové nacházejí před portrétem mladého Doriana ohyzdného starce, jehož podle prstenů identifikují jako Graye. Klíč ke správnému výkladu svého románu dal autor sám svým výrokem : "Když se Dorian snaží zabít své svědomí, zabíjí sám sebe." Děj románu, zasazený do Anglie na sklonku století, je rozdroben četnými náladovými popisy přírody, karikaturistickými skicami příslušníků anglické společnosti a hlavně rozsáhlými konverzačními pasážemi, v jejichž dialozích je používáno paradoxů a aforismů. Ústředním tématem je rozpor mezi požitkem z krásy a morálkou. Myšlence o utváření života podle zásad umění je podřízen i Dorianův milostný život, zejména vztah k Sibyle. V okamžiku, kdy Sibyla přestane hrát, tj. formovat sama sebe v umělecké dílo, ztrácí Dorianovu lásku. Dorian povyšuje estetický prožitek nad život,Je zde také hezky promítnut Dorianův proměnlivý postoj k portrétu a skrze něj i k sobě samému. Tento vztah se z počátečního okouzlení sebou samým postupně proměňuje v sebeopovržení.Posláním obrazu je reflektovat hrdinovo pravé "já". Příběh v podstatě pojednává o nepodplatitelnosti lidského svědomí. Je to román spíše problémový než dějový. Lord Henry Wotton sice imponuje svým intelektem, ale vystihuje jen časově omezenou estétskou pózu Wildovu, která vrcholila kolem roku 1890, a jíž se Wilde o několik let později veřejně zřekl.
Ukázka z díla:
"Lze odpustit člověku, když dělá něco užitečného, pokud se tomu neobdivuje.
Když dělá člověk něco neužitečného, lze ho omluvit jen tehdy, když se tomu nesmírně obdivuje.
Veškeré umění je zcela neužitečné."

Karolína Světlá - Kříž u potoka

1. června 2006 v 7:22 | scz |  Čtenářský deník - snad pomůže!

Karolína Světlá

Kříž u potoka

Karolína Světlá dívčím jménem Johana Rottová, sestry Sofie Podlipské, narozená 24. února 1830 v Praze na Starém městě pocházela z českoněmecké kupecké rodiny. Její přítelkyně Božena Němcová se jí stala vzorem ženy spisovatelky. Nezůstala bez vlivu na Světlou ani literární tvorba spisovatelky George Sandové. Po smrti jediného dítěte, našla Světlá naplnění svého života v literární činnosti. Od r. 1871 spolupracovala v Ženském výrobním spolku. Bohatou námětovou oblast objevila za svých letních pobytech v Podještědí. Svou tvorbou také publikovala v různých časopisech té doby (Obrazy života, Květy, Světozor, aj.). Od r. 1875 časem churavěla a některé své práce už jen diktovala. Zemřela v Praze 7. září 1899. Mezi její tvorbu patří také: Sestry, Holubička, Černý Petříček, V zátiší, Divousové.
Obsah:
Děj tohoto románu začíná ve mlýně Dolanských, kde umírá mlynář. Při pohřbu se vdova ujímá sirotka - Evičky. Eva je inteligentní , samotářské dítě, které rádo sedává na kamenné mohyle, dozví se však že zde došlo k dvojnásobné vraždě. Při jednom večerním sezení se od mlynářky dozvídá příběh rodiny Potockých, který se váže i ke kamennému pomníčku.
Kdysi miloval nejstarší bratr z horského statku Potockých dceru ze mlýna. Byl však odveden do války a dívka se zamilovala do jeho mladšího bratra. Při návratu je překvapil a v afektu zabil. Tragédie rodiny pokračovala v příběhu Józy Kobolisové, která se z donucení provdala za Frantíka Potockého. Aby získal její lásku, použije kouzelný lektvar, po kterém se Józa pomate. V této době porodí dítě, po nabytí rozumu a paměti dítě odmítá, prokleje rod Potockých a spáchá sebevraždu. Je tajně pochována na jejich statku a tomto místě u potoka je vztyčen kříž. Pod dojmem vypravování zabloudí E. až na statek Potockých a seznámí se se Štěpánkem jedním ze tří synů další generace rodu, který nese Józino prokletí a každé jejich manželství končí v troskách. Jeden z bratrů se ožení mimo domov, na statku žije Štěpán a nejstarší Ambrož, který chce zůstat svobodný, aby dědičné prokletí nezatížil další hanbou. Evička přijímá Štěpánovu žádost o ruku nejen z lásky, ale i proto, aby zlomila kletbu. Po prvních šťastných měsících se však začne Štěpán měnit. Má komplex z duševní a morální převahy své ženy, začíná pít a vyhledávat pochybné známosti. To vše sleduje bratr a postupně se sbližuje s Evou a jejím dítětem. Eva chce ovšem dokončit své poslání, odmítá opustit manžela a Ambrož odchází na samotu. Při jedné z hádek způsobí Štěpán své ženě těžký úraz a prchá ke své milence. Přijde tam Eva a on z půdy vyslechne hovor obou žen. Uvědomí si, co napáchal, vrací se ke své ženě a postupně se stává dobrým manželem. V posledním dějství má být Štěpán ve vesnici zvolen představeným, ale vesničtí boháči ho chtějí intrikami zničit. Zachraňuje ho Ambrož, který se vrací, ale ve vzniklé rvačce umírá. Touto smrtí a láskou Štěpána a Evy je prokletí rodu Potockých zlomeno.

Karel Hynek Mácha - Máj

1. června 2006 v 7:22 | scz |  Čtenářský deník - snad pomůže!

Karel Hynek Mácha

Máj

Český básník, prozaik a dramatik, nejvýznamnější představitel českého romantismu a zakladatel novodobé české poezie. Narodil se v Praze. Po studiích filosofie (1830-32) a práv (1832-36) pracoval jako advokátní praktikant. Žil ve velmi skromných podmínkách, hrál v ochotnickém souboru 'Kajetánského divadla' i v českých představeních 'Stavovského divadla'. Na rozdíl od preromantické literatury, která se elegicky smířlivě a sentimentálně obracela k ideálu dávné minulosti, vyslovil ve své tvorbě s romantickou rozervaností, vycházeje z vlastní životní zkušenosti, rozpor mezi individuální touhou po dosažení absolutního ideálu krásy a svobody a protichůdnou, osudově tragickou skutečností zmaru a smrti. V básnické tvorbě byl zpočátku ovlivněn lidovou poezií a anglickým a německým romantismem. Působily na něj různé formy vlasteneckého hnutí, mj. divadlo, výlety po českých hradech i do vzdálených zemí, revoluce ve Francii a povstání v Polsku, které zformovaly jeho názory na národní a osobní svobodu. V tomto období hledání vytvořil umělecký jazyk a styl, kterým proměnil svou tvorbu v osobní zpověď. Vyplývají z ní nejistoty a pochybnosti, kladl si otázky po smyslu života, jeho vzniku a promítal své sny. Tím vybočil z dosavadního obrozenského kulturního programu. Současně pracoval na literárních projektech (prózách a dramatech), které však většinou nestihl dokončit a v nichž již v duchu romantické poetiky zanikala hranice mezi lyrikou a epikou. Miloval přírodu, umění a svojí přítelkyni Eleonoru Šomkovou, matku jeho předčasně zesnulého syna. Krátce před svatbou s ní, jen deset dní před svými šestadvacátými narozeninami, zemřel poté, co v Litoměřicích hasil požár - pohřeb jeho ostatků na Vyšehradě v květnu 1939 se stal národní manifestací. Máchovu osobnost nejlépe přibližuje jeho intimní deník.
Hlavní postavy:
Vilém - Zvaný také "Strašný lesů pán" byl loupežník statné postavy. Byl žárlivý a chrabrý. V mládí byl vyhnán otcem z domova.

Jarmila- Byla Vilémova milenka. Oplývala krásou, chováním a nádhernou postavou.
Jazyk:
přirovnání: dívčina krásná, anjel padlý, slzy lásky
metafora: co jiskry plynou (slzy)
básnický přívlastek: umdlelý zrak, růžojasné nebe
personifikace: o lásce šeptal tichý mech, břeh je objímal kol a kol
oxymóron: zašlého věku děj, umřelé hvězdy svit, mrtvé milenky cit
novotvar: lazurným pláštěm
inverze: bolestný srdcem bije cit
eufonie: co ramenen tajemným zemi objímáte
kakofonie: strážného zbudil strašný hřmot, brunatné slunce rudě zasvitnulo
zvukomalba: řetězů řinčí hřmot
Obsah:
Lyricko-epická báseň, nejčastěji u nás vydávaná, ilustrovaná, recitovaná i zhudebňovaná. Skladba má čtyři dějství, dvě intermezza a předzpěv, kterým autor vyšel vstříc požadavku národního poslání poezie. Velikost díla tkví však jinde. Motto Máje - Dalekáť cesta má! marné volání! - je výkřikem touhy lidského srdce po volnosti uprostřed nesvobody, výrazem pochyb o možnosti naplnit ideální představu života a lásky. Spletitý děj je nastíněn jen ve zkratce a v náznacích, jak tomu bývá u romantických byronských básnických povídek.
I. zpěv působí na cit kontrastem. Okouzluje nás podmanivě melodické a barvité líčení májové přírody, která jako by celá ožívala láskou. I Jarmila čeká na svého Viléma. Marně. Zdrtí ji zpráva, že její milý, "strašný lesů pán", bude nazítří zbaven života. Zabil Jarmilina svůdce, netuše, že smrtí trestá vlastního otce. Z hořkou ironií vrací básník v závěru vstupní milostný motiv: "Zve k lásky hrám hrdliččin hlas: Jarmilo! Jarmilo!! Jarmilo!!!"
II. zpěv přináší Vilémovi úvahy v noci před popravou. Působivý je vstupní symbol hvězdy, řítící se vesmírem odnikud nikam. Vězeň vzrušeně vzpomíná na dětství, kdy ho otec vyhnal z domova na cestu zločinu. Svedl i Vilémovu milenku. Jeho syn - vykonavatel spravedlivé msty - má být sťat! Ty myšlenky provází pocit křivdy a vzdoru. A co je za prahem smrti? Vilém nevěří ve věčné bytí. Čeká jen "prázdno pouhé", "to smrtelný je mysli sen, toť, co se nic nazývá".
I. intermezzo: Příroda a sbor duchů čekají nešťastníkův návrat do lůna matky země.
III. zpěv otvírá barvité líčení jezerní májové krajiny, - připomene i velký básníkův talent výtvarný. A opět kontrast: rozkvetlá krása a rušné živo kolem - a smutný vězeň, který "to vše nyní opustiti měl". Vrcholný okamžik jeho loučení "se zemí krásnou, zemí milovanou" je tak jímavý, že verše zlidověly.
II. intermezzo: Nářek Vilémových "druhů noční chvíle", kteří ztratily svého vůdce.
IV. zpěv: Do děje vstupuje sám básník. Navštíví místo dávné lidské tragédie a nad mstitelovou lebkou se svěřuje, že příjem Vilémův a Jarmilin je jen jinotajným vyjádřením životního pocitu Máchova: "... hrdliččin zve ku lásce hlas: ,Hynku!´ - ,Viléme!!´ - ,Jarmilo!!!´"
Mácha je v Máji objevitelem moderní básnické řeči jedinečnou fonetikou i mistrovstvím básnických obrazů, na které navázala až básnická moderna konce století.
Ukázka:
Byl pozdní večer - první máj -
večerní máj - byl lásky čas.
Hrdliččin zval ku lásce hlas,
kde borový zaváněl háj.
O lásce šeptal tichý mech;
kvetoucí strom lhal lásky žel,
svou lásku slavík růži pěl,
růžinu jevil vonný vzdech.
Jezero hladké v křovích stinných
zvučelo temně tajný bol,
břeh je objímal kol a kol;
a slunce jasná světů jiných
bloudila blankytnými pásky,
planoucí tam co slzy lásky.
(...)
Nynější ale čas
jinošství mého - je, co tato báseň, máj.
Večerní jako máj ve lůně pustých skal;
na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal.
Vidíš-li poutníka, nad dlouhou lučinou
spěchá ku cíli, než červánky pohynou?
Tohoto poutníka již zrak neuzří tvůj,
jak zajde za onou v obzoru skalinou,
nikdy - ach nikdy! To budoucí život můj.
Kdo srdci takému utěchy jaké dá?
Bez konce láska je! - Zklamánať láska má!
Je pozdní večer - první máj -
večerní máj - je lásky čas;
hrdliččin zve ku lásce hlas:
"Hynku! Viléme!! Jarmilo!!!"

Josef Kajetán Tyl - Strakonický dudák

1. června 2006 v 7:21 | scz |  Čtenářský deník - snad pomůže!

Josef Kajetán Tyl

Strakonický dudák

Narodil se v Kutné Hoře 4. února 1808 jako syn vysloužilého vojenského hudebníka ( později ševce ) Jiřího Tylla. Studoval na hradeckém gymnáziu a profesorem mu byl Václav Kliment Klicpera, který v něm vzbudil lásku k divadlu a právě ta ho odvedla ze studií na Filosofické fakultě v Praze. Roku 1829 ze školy odešel a začal se věnovat kočovnickému divadlu. Po dvou letech zklamán společností ho opustil a vstoupil do služeb vojenské správy jako furýr = pomocný účetní ve vojenském zásobování . Přesto se nadále věnoval divadlu a zároveň i spisovatelské činnosti. Řídil vedlejší scénu Stavovského divadla, působil jako novinář, ale po porážce revoluce musel odjet z Prahy . Znovu se připojil ke kočovné společnosti , se kterou přijel do Plzně, kde zchvácen nemocí 11. července 1856 zemřel a je tam pochován.
Dílo: Jiříkovo vidění, Lesní panna, Kutnohorští havíři, Jan Hus, Paličova dcera, Tvrdohlavá žena, Fidlovačka, povídky: Rozervanec, Poslední Čech.
Hlavní postavy:
Švanda: kladné i záporné vlastnosti - příliš důvěřivý, propadá touze po penězích
dobrosrdečný obětavý
Dorotka: prostá venkovská dívka, věrná, moudrá, obětavá, statečná
Kalafuna: prostý český muzikant - houslista, vlastenec, obětavý, neschopný zradit přítele
Vocilka: záporná postava - schopen každé špatnosti, bezcharakterní člověk, vychytralý, zbabělý, příživník, darebák, bez vztahu k vlasti
Rosava - víla, Švandova matka, obětavá, milující, ochránkyně
Obsah:
Švanda a Dorotka se do sebe zamilují. Jejich lásce ale nepřeje Dorotčin otec Trnka, protože Švanda nemá rodiče a je chudý. Aby si mohl Dorotku vzít, musí vydělat nějaké peníze. Proto se rozhodne odejít do světa, rozloučí se s Dorotkou a slíbí jí, že se do měsíce vrátí. Cestou usne na palouku v lese, kde ho najdou víly. Na přímluvu jeho matky - víly Rosavy - je Švandovým dudám vdechnuto zvláštní kouzlo. Rosava žádá velitelku víl, aby směla svého syna doprovázet. Lesava svolí, ale podmínkou je, že se Švanda nesmí dovědět, kdo je jeho matka. Švanda má v cizině velké úspěchy. Potkává podvodníka Vocilku, který mu dělá sekretáře a přitom ho neustále šidí. Švandovi se podaří pomocí svých dud rozesmát princeznu Zuliku, která si ho chce vzít, a tak úplně zapomíná na Dorotku. Protože se Švanda dlouho nevrací zpátky domů, začne se Dorotce stýskat a rozhodne se ho jít hledat se Švandovým kamarádem Kalafunou. Zastihnou ho zrovna v době, kdy si má brát princeznu. Proniknou až na hrad, kde se jich ale Švanda nezastane, a tak jdou vyvedeni strážemi. Nato přijíždí princ Alamir, s kterým byla Zulika zasnoubena, a Švandu nechá uvrhnout do vězení. Až tam si Švanda uvědomuje svoji chybu. Zjeví se mu jeho matka Rosava, řekne mu celou pravdu o tom, kdo vlastně je, a proto je královnou víl uvržena mezi divé ženy. Pomůže Švandovi dostat se z vězení, aby se mohl vrátit zpátky domů k Dorotce. Ta už o něm ale nechce ani slyšet. Až když jí Rosava řekne, že Švandovi hrozí nebezpečí, rozhodne se ho jít Dorotka zachránit. Švanda byl totiž vlákán Vocilkou o půlnoci do lesa, kde hodlá Švandovi ukrást kouzelné dudy. Švanda je ale donucen hrát na reji divých žen, které ho chtějí zabít. Objeví se ale Dorotka a Švandu osvobodí od kouzel. Švanda slíbí Dorotce, že se změní a oba odcházejí do rodné vsi. Královna víl odpustí i Rosavě, protože ji dojme její láska k Švandovi, jejímu dítěti.

Jonathan Coe - Dům spánku

1. června 2006 v 7:21 | scz |  Čtenářský deník - snad pomůže!

Jonathan Coe

Dům spánku

Anglický prozaik Jonathan Coe se narodil roku 1961 v Birminghamu a studoval na univerzitách v Cambridge a Warwicku, kde také přednášel o anglické poezii. Později se věnoval rovněž hudbě. Nyní je spisovatelem a novinářem na volné noze, dosud vydal šest románů. Za své třetí díloPanské dělení(1994) získal cenu týdeníku Mail on Sunday a také francouzskou Cenu za nejlepší zahraniční knihu. Roku 2001 obdržel Bollingerovu cenu za románPár trotlů. Jonathan Coe je dále autorem dvou filmových biografií, Humphreyho Bogarta a Jamese Stewarta. V češtině dosud vyšla prózaDotek lásky(1999). ZaDům spánku(1997) byl poctěn Writers´ Guild Award za nejlepší prózu a zároveň obdržel framcouzskou cenu Médicis pro zahraniční knihu. V březnu 2004 získal za tento román poprvé udílenou Evropskou cenu mladých čtenářů, v níž hlasují studenti z dvanácti evropských zemí. V téže době obdržel řád Rytíře krásných umění a literatury, udílený francouzským ministerstvem kultury.
Obsah díla:
V knize se proplétají až k překvapivému vyvrcholení příběhy čtyř hlavních postav: dr. Dudden vede kliniku v Ashdownu; kdysi zde byl ubytovaný jako student. Dudden léčí poruchy spánku, ale především takto postižené lidi studuje; sám spánkem pohrdá, protože bere tolik času, a touží eliminovat jeho potřebu na minimum; jeho vědecká posedlost je zde dovedena až k šílenosti a hrozivé monstrozitě. Druhou hlavní postavou je pak jeho studentská láska Sára, později učitelka v Londýně. Sára je narkoleptička (náhle upadá do mikrospánku a občas nedokáže rozlišit sen od skutečnosti, z čehož plyne řada tragikomických situací) a prožívá složité vztahy s muži i ženami. Další je student a později novinář a filmový kritik Terry; ten vůbec odmítá spát, čímž zaujme dr. Duddena, ale nakonec pochopí, že právě po spánku a po snech touží nejvíc. Jiný student Robert je pro lásku k Sáře ochotný obětovat mnohé a jejich vztah prodělá během let vůbec nejsložitější peripetie; důležitý je pro něj mj. dávný sen a vysvětlení jeho smyslu a tím i nalezení cesty k vlastní identitě.
Ukázka z díla:
"Když jsem říkala, že bych myslela, že odjedeš," pokračovala, "tak jsem chtěla říct, víš co, že bude asi brzo pohřeb."
"Pohřeb?" podivil se Robert.
"No té - promiň, zapomněla jsem, jak se jmenuje…"
"Muriel, chceš říct?"
"Ano. Muriel."
Pokrčil rameny a křečovitě se zasmál. "No, nemyslím si, že s tím budeme dělat takové cavyky," řekl. "To by asi bylo trochu moc, nezdá se ti?"
Na chvilku ji to zaskočilo, a tak zamumlala: "Tak, jistě, tohle záleží… na vás všech."
"Hele, kdykoli se to stalo předtím," řekl Robert, "nikdy jsme se s žádným pohřbem nezatěžovali."
"Ono už se to stalo dřív?" zeptala se vyděšeně.
"Ano, dvakrát."
"Ach bože, Roberte, já prostě… nevím, co bych řekla. To je hrůza. Když jen pomyslím na ty… zmařené životy a ty - ty se s tím tak nějak vyrovnáš."
"No, musím říct, že s Muriel je nejtěžší se srovnat." Seděl předkloněný dopředu, nakláněl se k ní a mnul si ruce, hřál si je nad plamenem jejího soucitu. "Myslím, že já jsem jí byl nejbližší."
"Ano, to si dovedu představit."
Dovolil si nostalgický úsměv. "Víš, každý večer přicházela do mého pokoje a stočila se vedle mě na posteli do klubíčka. Hladil jsem ji po hlavičce a… prostě jsem jí vyprávěl. Někdy jsem k ní mluvil celé hodiny."
"To je tak roztomilé."
"Svým způsobem," zasmál se, "je to pitomost, ale znala mě snad líp, než moji rodiče. Rozhodně líp než můj otec."
"Copak oni ji neměli tak rádi, jako ty?"
"No, on si nikdy Muriel moc neoblíbil, to je jistý." Vzdychl. "Prostě si lezli na nervy. Víš co, štvaly ho hlavně drobnosti, takové ty její zvyky."
"Jako například?"
"Nebyl třeba nadšený, když čůrala na koberec v obýváku."
Sáře chvilku trvalo, než tu informaci vstřebala. Začínal se jí vybavovat nový obrázek: dítě, nějakým způsobem postižené, a rodina, která se s tím snad nikdy nedokázala vyrovnat; snad se nikdy nenaučili považovat ji za plnohodnotného člověka. Ta situace byla daleko bolestnější, tragičtější, než si kdy představovala. A teď jí začal docházet skutečný význam jeho dřívějších matoucích poznámek.
"Hele, Roberte," řekla opatrně. "To, co jsi říkal předtím, že by pohřeb byl snad trochu moc - já myslím, že je nanejvýš důležité, chápeš, aby tvoje rodina… nějakým způsobem to úmrtí uctila."
"No víš, včera večer jsem po telefonu mluvil s tátou o…" zašklebil se "…o tom, jak se jí zbavit. Chtěl jsem vědět, jestli bychom ji nemohli nějakým způsobem nechat spálit."
"A?"
"Jen se smál. Řekl mi, že jsem měkota. Řekl, že vykope vzadu na zahradě díru a šoupne ji do pytle na odpadky. Zrovna jako ty ostatní."

John Kennedy Toole - Spolčení hlupců

1. června 2006 v 7:19 | scz |  Čtenářský deník - snad pomůže!

John Kennedy Toole

Spolčení hlupců

Své dětství prožil na okraji New Orleansu pod vlivem své dominantní matky Thelmy Ducoing Toole. V New Orleansu také absolvoval Tulenskou univerzitu. V té době - ve svých šestnácti letech - napsal svůj první román Neónová bible. Po dokončení Tulenské univerzity pokračoval v magisterském studiu na Kolumbijské univerzitě. Dále asi rok působil jako asistent profesora anglistiky na Jihozápadní univerzitě v Louisianě. Poté začal vyučovat v New Yorku na Hunterské střední škole a souběžně dělal doktorát na Kolumbijské univerzitě. Studium nedokončil, protože byl roce 1961 povolán do armády. Vojenskou službu absolvoval v Portoriku jako učitel angličtiny pro španělsky mluvící rekruty. Po ukončení služby v armádě se Tool vrátil do New Orleans, kde učil na Dominikánské koleji. Doktorandské studium nakonec dokončil na výbornou na Tulenské univerzitě. Po svém návratu z armády Toole často pobýval v New Orleans ve Francouzské čtvrti, jejíž prostředí tvoří kulisu jeho nejznámějšího románu Spolčení hlupců. Inspiraci pro tento román také čerpal, když byl krátce zaměstnán v továrně na výrobu oděvů, nebo když pomáhal svému příteli prodávat na ulici párky.
Spolčení hlupců dokončil v roce 1967. Dílo nabídl nakladatelství Simon and Schuster, které ho však jako nezajímavé odmítlo. Toole po odmítnutí knihy nakladatelstvím propadl depresi, která vyvrcholila 26. března 1969, kdy spáchal sebevraždu pomocí hadice připojené na výfuk svého auta.
Hlavní postavy: Ignácius J. Reilly, Ignáciova matka, obchůzkář Mancuso, Burma Jones, tanečnice Darlena, majitelka Noci rozkoše Lana, slečna Trixie, Myrna Minkoffová, úředník Gonzales, párkař Clyde, Robichaux, pan a paní Levy
Obsah:
Příhoda u obchoďáku se ukázala být velmi osudná a Ignácie Reilyho navždy vytrhla z jeho dosavadního domácího klidu - matka při cestě domů havarovala a protože její vdovský důchod nemohl stačit na zaplacení tisíc dolarové škody, kterou způsobila, musel si Reily začít hledat práci. Přijal zaměstnání v krachující textilce produkující kalhoty jako zaměstnanec zařazující kartotéky, ale dokumenty k zařazení jednoduše házel do koše a ve zbylém čase vyráběl nejrůznější cedule s motivujícími nápisy, náboženský kříž a organizoval stávku, kdy chtěl pomoci černošským dělníkům továrny pracujících pod úrovní minimální mzdy, ale namísto majitele továrny, Levyho, určil Reily jako hlavního viníka nízkých mezd dělníků podnikového účetního, Gonzalese, který byl jediným skutečně pracujícím člověkem v celé továrně. Reily byl vyhozen - ne snad pro organizování stávky či naprostou ignoranci práce, ale proto, že si majiteli továrny stěžoval, že mu jeden z dělníků máváním řetězu od kola svrhl z police květináč s fazolemi. Nicméně ještě před svým konečným odchodem stihl napsat továrníkovým jménem urážlivý dopis hlavnímu a takřka jedinému zbývajícímu odběrateli zastaralého modelu kalhot, z čehož se později vyvlíkl tím, že z sepsání dopisu obvinil senilní osmdesátiletou sekretářku paní Trixie, která měla být již téměř dvacet let v důchodu, ale manželka majitele továrny, paní Levyová, ji nechtěla propustit do důchodu, aby tak dokázala úspěšnost svého experimentu v rámci korespondenčního vzdělávacího kurzu psychologie.
Reily poté přijme zaměstnání pouličního prodejce párků, čímž se definitivně rozejde se svou matkou, která tak ztratí poslední své iluze a na radu své přítelkyně Santy Battagliové - tety policajta Mancusyho, jež chtěl Reilyho zatknout jako podezřelé individuum a svého nápadníka - dědka posedlého bojem s komunismem s nímž jsme se opět setkali v předešlé ukázce a který byl zatčen namísto Reilyho, se rozhodne dát Ignácia do blázince, což s konečnou platností potvrdí Ignáciův pokus založit nové politické hnutí, kdy odejde v pirátském kostýmu s velkou náušnicí v uchu do noci, ale z politického shromáždění, na nemž měl vystoupit se svým programem, se vyklube homosexuální večírek, a Reily utíkaje pryč před třemi nabroušenými feministkami se uklidí do strip baru Noc rozkoše, který rozmete v prach a mimoděk odhalí, že jeho majitelka Lana Lee fotí a distribuuje vlastní porno. Události v Noci rozkoše pak vynesou naprosto netalentovanou striptérku Darleene, jež byla přesvědčena o svém hereckém a tanečním nadání, ale lepší choreografii měl i její papoušek, se kterým vystupovala, k novému a lepšímu angažmá. Povaleč Burma Jones, jež byl nucen pod pohrůžkou zavření pro příživu, dělat v Noci rozkoše, zametače, získá od továrníka Levyho cenu nově založené Levyho nadace. A Ignác Reily je pak v poslední chvíli zachráněn Myrnou Minkoffovou, svou někdejší dívkou a nynější úhlavní nepřítelkyní, se kterou vede dlouhodobé intelektuální spory.