Květen 2006

Charles Baudelaire - Květy zla

31. května 2006 v 21:57 | scz |  Čtenářský deník - snad pomůže!

Charles Baudelaire

Květy zla

Charles Baudelaire, francouzský básník, který vyvolal mnoho diskusí a rozdílných názorů. Mezi svými současníky byl téměř neznámý a po vydaní Květů zla byl většinou zatracován a později i souzen a po mnoho let si získal odsuzující charakteristiku "nezdravého básníka morbidní senzibility" a jeho sbírka byla nazývána jako "veledílo špatného vkusu".
Veřejné obhajoby tohoto díla se ujal básník Barbey d'Aurevilly, avšak jeho článek pro časopis Le Pays byl odmítnut. Obdivu se tedy dočkal pouze soukromou cestou v dopisech Gustava Flauberta. Jeho otec byl kněz, po revoluci byl profesorem zemřel v r. 1827. Baudelairova matka se znovu provdala - za barona (generál, senátor a vyslanec), kterého Baudelaire nesnášel.Baudelaire vedl bohémský život. Před maturitou byl vyloučen ze školy, ale nechtěl pracovat, proto se dostal na obchodní loď do Kalkaty. Po návratu začal psát básně o dojmech z cesty. Později psal posudky na pařížské salóny a vypracoval se na předního kritika.Roku 1848 bojoval na barikádách a založil časopis Veřejné blaho. Zemřel na obrnu, před smrtí ztratil řeč.
Obsah díla:
Květy zla je básnická (lyrická) sbírka, za kterou musel zaplatit pokutu z mravnostních důvodů. Tato básnická sbírka je považována za klíčové dílo moderní světové poezie. "Les Fleurs du mal" obsahují 126 básní, rozdělených do šesti oddílů: Spín a ideál, Pařížské obrazy, Víno, Květy zla, Revolta, Smrt; (v posmrtném vydání 1868 bylo vloženo dalších 14 básní). Ve poezii, kterou básník šokoval francouzskou společnost, se do velké míry odráží jeho nespoustaná osobnost i jeho život. V básních líčí nepřikrášlený obraz skutečnosti, které vládne nepoetické Zlo, jehož ztvárnění se až dosud poezie vyhýbala (báseň Zdechlina). Výchozím bodem sbírky je nemožnost člověka dosáhnout štěstí a odtud pramení bolest, o to intenzívnější, že se záblesky štěstí hlásí ve snu a vzpomínání. V reálném světě tak zůstává jedinou pozitivní hodnotou umění usilující o krásu. Nakonec se jediným existenciálním řešením bolestné zkušenosti stává klidné spočinutí ve smrti. Obsahuje např. básně: Albatros, Mršina, Nepřítel, Slunce, Stařenky, Soumrak, Duše vína, Mučednice, Litanie k Satanovi, Smrt chudých, Cesta.
Ukázka z díla:
Má duše, vzpomínáš si, moje štěstí,
  po ránu v sladkém podletí
mršinu strašnou spatřili jsem na rozcestí
  uprostřed štěrku ležeti.
 
S nohama ve vzduchu jak vilná žena,
  škvaříc a potíc samý jed,
smrdutým břichem beze studu rozevřena
  se nabízela pro pohled.
 
A slunce pralo plnou silou do hniloby,
  jak by v ní chtělo vznítit var
a v zlomcích velké přírodě jak zkoušelo by
  vrátit, co spjala v jeden tvar.
 
 
Nebe se na tu pyšnou prašivinu smálo
  a rozvila se jako květ.
Na trávu hnedle - tak to zapáchalo -
  mohla ses mi tam poroučet.
 
Roj much, jenž bzučel v pupku téhle shnilotiny,
  a červi pruhy černými
když valili se z ní jak z husté tekutiny,
  hýbali cáry živými.

George Orwell - Farma zvířat

31. května 2006 v 21:56 | scz |  Čtenářský deník - snad pomůže!

George Orwell

Farma zvířat

Vlastním jménem Eric Arthur Blair, se narodil 25. června 1903 v indické vesnici Motihari v nepříliš bohaté rodině britského úředníka. Orwell = řeka v Souffolku ve vých. Anglii, kde žili jeho rodiče. Po několika letech odjíždí s matkou a sestrou do Londýna, kde v roce 1916 získal stipendium na nejprestižnější střední školu Eton College. Podle svých slov už od šesti let věděl, že se musí stát spisovatelem, a tak se věnoval především četbě, nejvíce na něj působilo dílo Shakespeara, Jonathana Swifta, Jacka Londona nebo Zoly a Flauberta. Orwell byl tedy především novinář a je považován za jednoho z nejlepších anglických esejistů. První články psal již během studií, ty vycházely zatím ve školních časopisech. V roce 1937 vychází kniha Cesta k wiganskému molu, zčásti autobiografická. Orwellovým posledním dílem se stal jeho snad nejznámější a nejčtenější, i když podle kritiků zdaleka ne nejhodnotnější román 1984, vydaný v roce 1949.
Hlavní postavy: pan Jones, vepř Major, vepř Kuliš, vepř Napoleon, osel Benjamin, kůň Boxer
Obsah díla:
Román farma zvířat je napsán formou bajky a vychází z Bible z Ježíšova "podobenství". Svou podstatou předpověděl události pár let dopředu. Orwell s naprostou přesností popsal komunismus - systém, kde jsou si zprvu všichni rovni, ale postupně je většina rovných ovládána několika ještě "rovnějšími", což má za následek vývoj až k totalitarismu.
Farma je zde jakýmsi symbolem pro stát. Nejdříve jediné místo, kde je člověk svobodný, ale pomalu se stává vězením. Původně dobrá myšlenka se promění ve zlo páchané na nebohých zvířatech, která nejsou schopna se svými zkušenostmi a dovednostmi se sama bránit. Slepě následují své vůdce a poslouchají je na slovo. Nejprve starý kanec Mojžíš naučí své přátele píseň "Zvířata Anglie" a tím položí základy tzv. animalismu. Hlavními znaky je nepřátelství ku člověku a naopak láska ke zvířatům. Mojžíš připraví půdu pro revoluci, ve které dojde k vyhnání pána farmy Jonese a převzetí moci zvířaty. Je sepsáno sedmero přikázání a každé zvíře je povinno je dodržovat v zájmu svém i společnosti. Spravováním farmy se pověří sama prasata. Zprvu farma opravdu dobře prosperuje. Díky tomu si zvířata ani nepovšimnou, že podmínky pro život se nezměnili a příděl jídla se ani o píď nezvýšil.
Postupně dochází k upravování sedmera ve prospěch prasat. Při jakékoliv snaze proti něčemu protestovat, je jim vše odůvodněno pomocí inteligentních argumentů, kterým údajně oni nemohou rozumět, jelikož jsou hloupá a nevzdělaná. Všechno, co se jim zdá špatné, je pro jejich život vlastně nejlepší. Když se nakonec prasata nastěhují do Jonesova domu, kde si užívají luxusu, poruší tím několik pravidel najednou. Dokonce pozvou na večeři několik lidských farmářů ze sousedství. Při pohledu do oken zvířata nepoznávají rozdíl mezi člověkem a prasetem. Uvědomují se, jak byla využívána. V díle je mnoho postav, které stojí za povšimnutí.Asi nejvýznamnější je prase Napoleon = diktátor. Nejprve vládne se svým přítelem Kulišem, ale již od začátku usiluje o samostatnou vládu. Při vhodné příležitosti poštve všechna zvířata proti němu a sám, za pomoci svých sedmi zlých psů se určí "Velkým vůdcem". Má vše perfektně promyšleno. Příliš nemluví, ale za svým názorem si stojí a dokáže ho mistrně obhájit a logicky zdůvodnit. Hloupým zvířatům nezbývá tedy nic jiného, než se vším souhlasit.

Fjodor Michajlovič Dostojevskij - Zločin a trest

31. května 2006 v 21:56 | scz |  Čtenářský deník - snad pomůže!

Fjodor Michajlovič Dostojevskij

Zločin a trest

Je Ruský novelista, romanopisec, publicista a myslitel, jeden z nejvýznamnějších spisovatelů všech dob a hlavní představitel realismu v rusku. Hlavní znaky realismu jsou: přesné zobrazení skutečnosti, vývoj hrdiny. Vznikal zejména ve 2. polovině 19. století. S počátky realismu se rozvíjí také přírodní a technické vědy. Typické znaky doby jsou oproštěny od prvků emocionality, sentimentálnosti a fantaskních motivů. V této době přichází např. Charles Darwin s jeho evoluční teorií. Zvláštním typem realismu je realismus kritický a objevuje se zde také nautralismus. Jeho literární začátky byly silně ovlivněny Bělinským. V roce 1846 se připojil do kroužku kolem Petraševského, v němž se scházela ruská inteligence. Jakožto přívrženec sociálně utopických ideí byl odsouzen k trestu smrti. Soud ale nakonec verdikt změnil a poslal Dostojevského do omské věznice a na nucené přáce na Sibiř. V šedesátých letech mu zemřela žena a bratr a dostal se k dluhům, načež propadl hazardním hrám. Byl spoluvydavatelem listů "Epocha" a "Vremja". Ve svých se silně zabýval zaměřením Ruska na Západ a jeho modernizací. Zachytil soudobé hnutí anarchistických teroristů i morální a sociální tématiku. Celý svůj život byl epileptikem, kvůli čemuž i zemřel. Paradoxně až těsně před jeho smrtí jeho národ pochopil jak velkým byl spisovatelem. Mezi jeho další významná díla patří: Idiot, Bratři Karamazovi, Běsi, Zápisky z mrtvého domu.
Hlavní postavy:
Rodion Romanovič Raskolnikov - ústřední postava, chudý student, idealista, melancholik, odbojný individualista, velmi hrdý člověk.
prostitutka Sofja Semjonovna Marmeladovová (Soňa) - nesmělá, nesobecká, obětavá, oddaná, soucitná.
Dmitrij Prokofjič Razumichin - upřímný, prostý, inteligentní a praktický student, přítel Raskolnikovův.
Avdoťja Romanovna Raskolnikovová (Duňa) - Rodionova sestra, hrdá, dobrosrdečná, obětavá, milující svého bratra.
Pulcherija Alexandrovna Raskolnikovová - starostlivá matka.
Petr Petrovič Lužin - egoista, honba za kariérou, prospěchář.
Arkadij Ivanovič Svidrigajlov - bohatý prostopášník, díky penězům určitý styl chování - je jaksi "nad věcí", dokáže se ovládnout.
Porfirij Petrovič - inteligentní, důvtipný policista (resp. vyšetřující soudce), mnohomluvný praktický požitkář.
Obsah:
Děj se odehrává se v Petrohradě ve 2. pol. 19. stol. Raskolnikov se z finančních důvovů neudržel na univerzitě. Po dlouhém váhání se rozhodne získat peníze loupežnou vraždou staré lichvářky Aleny Ivanovny, kterou zabije sekyrou v jejím bytě. Svůj čin odůvodňuje tím, že "zabitím vši" získá peníze ->vystuduje a bude lidem prospěšný. Při vraždě se však nachomýtne sestra lichvářky, kterou je tedy nucen zabít. Nakonec zpanikaří, rychle vezme nějaké věci a podaří se mu utéct. Druhý den je předvolán na policii kvůli zaplacení nájemného - tam, když uslyší o vraždě, omdlí. Vyšetřující soudce ho začíná podezírat. Od té doby ho začíná tížit svědomí. Do Petrohradu přijedou jeho matka a sestra. K jeho starostem přibudou i starosti o sestru, o kterou mají zájem Lužin a Svidrigajlov (první z prospěchu, druhý ji vášnivě miluje). Raskolnikov se přes opilce Marmeladova seznámí se Soňou (v jejich rodině pomáhá při velké bídě). Raskolnikova však stále tíží svědomí ->zoufalé monology a rozhovory se Soňou, které se pak svěří se svým činem. V jeho psychické nemoci mu obětavě pomáhají přítel Razumichin a sestra Duňa, kteří se velmi sblíží. Lužin i Svidrigajlov jsou odmítnuti - Svidrigajlov se zastřelí. Raskolnikov se na radu Soni nakonec ke svému činu přizná a je odsouzen pouze na 8 let nucených prací na Sibiř, kam s ním jde i Soňa, která mu psychicky pomáhá a které se podaří udělat z Rodiona nového, lepšího člověka.

Božena Němcová - Divá Bára

31. května 2006 v 21:55 | scz |  Čtenářský deník - snad pomůže!

Božena Němcová

Divá Bára

Božena Němcová se pravděpodobně narodila ve Vídní jako dcera kočího a služky. Dětství prožila v Ratibořicích u České Skalice. V 17 letech se vdala za Josefa Němce, který byl o dost let starší. Toto manželství bylo nešťastné. Manžel často cestoval a ona s rodinou s ním. Ve své tvorbě zachytila zvyky, které viděla na cestách. V 50. letech 19. století zemřel nejstarší syn Hynek. Božena Němcová byla velká vlastenka. Účastnila se pohřbu Karla Havlíčka Borovského. Umírá v bídě na vyčerpání roku 1862. Do její tvorby můžeme zařadit: Národní báchorky a pověsti, Obrazy z okolí domažlického, Babička a mnoho dalších knih.
Hlavní postavy:

Bára, otec, rychtář, správce, Elška, Josef, pan farář, Pepinka

Obsah:
Povídka vypráví o chudém pastýři Jakubovi a jeho jediné dceři Báře. Bára rychle rostla, do školy chodila jen v zimě, protože na jaře musela pást husy a kravky. Nikdo ve vsi ji neměl rád, protože si mysleli že je divá. Jediný kdo jí měl rád byla její kamarádka Eliška, ale ta na tři roky odjela do Prahy ke své tetičce. Tu dobu bylo Báře velmi smutno, ale přišel den kdy se Eliška vrátila. Obě se navzájem obdivovaly jak se změnily a opět se staly velkými kamarádkami. Eliščiny rodiče chtěli, aby se Eliška vdala a vzala si pana správce, ale Eliška ho neměla ráda, ona měla na srdci pana doktora z Prahy. Byla nešťastná a svěřila se Báře. Ta věděla, že správce je strašpytel a tak se přestrojila za smrtku a v lese ho přepadla a řekla mu aby už nikdy nechodil za Eliškou. Za chvíli se ta zpráva rozlétla po vsi a všichni se vydali na smrtku. Dověděli se že to byla přestrojená Bára a dali ji za trest na noc do márnice. V noci přiběhl její otec, pastýř Jakub, a čekal do rána u márnice. Ráno šel kolem márnice myslivec a ptal se Jakuba proč tu leží. On mu všechno vysvětlil. Myslivec neváhal a vyrazil dveře. Bára poznala myslivce, kterého měla ráda. Myslivec se Báry zeptal, má-li ho ráda a ta odpověděla ano. Do týdne byla veselka. Eliška jim popřála mnoho štěstí a zdraví. Ten den ještě došel Elišce dopis od tetičky z Prahy a v něm bylo napsáno, že jí svěřuje všechen majetek, ale jen pod podmínkou, že si vezme za muže pana doktora z Prahy. Co víc si mohla Eliška přát.

Alois Jirásek - F. L. Věk

31. května 2006 v 21:54 | scz |  Čtenářský deník - snad pomůže!

Alois Jirásek

F. L. Věk

Jirásek Alois se narodil 23. 8. 1851 a zemřel 12. 3. 1930. Byl to český romanopisec a dramatik. V roce 1917 se podílel na vzniku Manifestu českých spisovatelů na podporu české samostatnosti; senátor za Československou národně demokratickou stranu. Svým dílem dovršil směřování české literatury 19. stol. k velkému historickému románu (tak označujeme typ románu odlišný svým tématickým zaměřením , vrací se do dob minulých, shromažďuje historická fakta, má odlišné jazykové prostředky -archaismy,historismy-, žánrové formy tohoto typu mohou být: filozofický román, psychologický, gotický, cyklický, vývojový.Předchůdce měl v eposech, kronikách a povídkách J.K.Tyla. Za zakladatele his. románu je považován W. Scott-Ivanhoe). Vytvořil rozsáhlé románové cykly z nejvýznamnějšího období národních dějin: z husitství (Mezi proudy, Proti všem, Bratrstvo), z období protireformace (Temno, Psohlavci, z národního obrození F. L. Věk, U nás).. Z méně významných historických událostí si vybíral látky a pro mládež (Z Čech až na konec světa, Staré pověsti české). Psal též novely s historickým zabarvením z maloměstského života (Filozofská historie). Ze stejných uměleckých zdrojů jako tvorba románová vycházejí i jeho divadelní hry (Jan Hus, Jan Žižka, Jan Roháč). Mezi další představitele historického románu např. patří: Zikmund Winter, Sofie Podlipská, Josef Svátek, Václav Beneš Třebížský (V záři kalicha).
Obsah:
F. L.Věk je největší pětisvazkové dílo a také umělecky hodnotné a vrcholné Jiráskovo dílo o našem národním obrození. Jirásek dokázal, že jedinec, ale celý lid tvoří dějiny. Líčí život prostého lidu. Všímá si vesnice, venkovského města i Prahy. Události nejsou vymyšlené, autor čerpá z autobiografie dobružského kupce Heka, který popisoval své mládí v Benediktínském klášteře v Praze. Nemluví abstraktně o té či oné vrstvě, ale ztělesňuje ji na osobách. F. L. Věk je veliké klasické a historické dílo naší literatury.

I. DÍL
Historie Fr. Věka začíná úplně od začátku, od jeho narození v malém městečku Dobruška. Jeho otec je dobrý hospodář a kupec, ale vychovává velice přísně. Už jako malý se František setkává s utrpením nekatolíků, když jejich souseda Žalmana prohledávali a sebrali mu jeho tolik milovanou bibli. Ve svých deseti letech odchází Věk do kláštera sv. Mikuláše v Praze, kde pracuje jako choralista. Žije v tísni klášterního života, až příhoda s obživlým knihovníkem Matyášem mu otevře dveře k bohatým zdrojům klášterní knihovny. František už odmalička hrozně rád četl a tam se dostal k tzv. knihám zapovězeným, v nichž se potajnu dovídal o utrpení českého lidu. V roce 1777 byl však zrušen jezuitský řád, a proto Věk odešel studovat na gymnázium. Život na univerzitě jej zavede k divadlu, hudbě a lásce k němé Pavlíně Butteaunové, ke známosti s vlastencem dr. Thámem. U rodiny Butteaunovy poznal hraný svět rokoka, jeho faleš a lži. Ujistil se v tom při premiéře Dona Juana, že tu tito lidé vidí jen zábavu jako herečka Lotty Butteaunová, sestra Pavly. Když se otec doví o Františkově komediantském životě, nastane mezi nimi roztržka. Věk udělal zkoušky a přijal přes prázdniny místo v Roudnici. Po návratu do Prahy se dovídá, že Paula náleží Thámovi. Proto se vrací domů. Pomáhá otci v obchodě, ale je nespokojen, protože se stále vidí na podiích českých divadel, a znovu pomýšlí na útěk............... Na obchodní cestě se setká s velkou hereckou družinou, v níž je i Butteaunova rodina s Thámem a Paulou, které se po narození syny vrátila řeč. Věk vidí jejich hroznou bídu a zchátralost a vrací se zpět domů. V I.díle Věk poznává tři světy. V klášteře staví svět, u Butteaunových rozkošný svět rokoka, na univerzitě novou osvícenskou filozofii, v Thámovi a profesoru Vydrovi vidí první hlasatele obrození. Děj tohoto dílu je zaveden ještě před Francouzskou revolucí, ale i zde se projevují nové proudy.

II. DÍL
Věk se jede po smrti svého otce podívat do Prahy, kde se shledá s Thámovou rodinou v úplném rozvratu. Poznává život v České expedici Krameriově, v níž se sejdou Šedivý, Hněvkovský, mladý medik Held a rychtář Vavák. František se také setkává s Paulou, které zemřel syn, a jejími sestrami, pozná však, že už si s nimi nerozumí, že se tu prostě střetly dva úplně odlišné světy. Věk se vrací domů, kde prodává, seznamuje lidi s Krameriovými novinami. Poznal také starou Smířkovou a její vnučku Márinku, ve které našel upřímnou, prostou dívku, kterou si vzal za manželku. V roce 1791 byla korunovace Leopolda II. Věk se ženou navštívili Prahu, aby se podívali na korunovační slavnosti. Zde se také František definitivně rozchází s Paulou a Butteaunovými a rozloučil se tak se světem plným lží a falše

Alois a Vilém Mrštíkové - Maryša

31. května 2006 v 21:54 | scz |  Čtenářský deník - snad pomůže!

Alois a Vilém Mrštíkové

Maryša

Alois Mrštík ( 1861 - 1925 )
Starší bratr Viléma Mrštíka, narodil se v Jimramově 14. 10. 1861, jako osmiletý se s rodiči přestěhoval do Ostrovačic u Brna. Vystudoval brněnskou reálku a učitelský ústav a pak působil jako učitel na jihomoravském venkově. Když se r. 1889 stal správcem školy v Divákách u Hustopeče, poskytl domov celé své rodině včetně bratra Viléma. Pod jeho vedením a po jeho boku pronikal do literatury., s ním později redigoval Moravskoslezskou revui ( 1907 - 10 ), která měla čelit pražskému centralismu a rozvíjet tradice tzv. moravské literatury. Vzájemnou náklonnost obou bratří utužovalo nejen dlouholeté soužití na zapadlé vesnici, která se k nim nechovala právě přátelsky, a nejen úspěšná literární spolupráce. Zemřel v Brně 24. 2. 1925. Knižní prvotinou A. Mrštíka byla sbírka povídek
Dobré duše. V jeho povídkách se promítají také místa jeho působení. Spolu s Vilémem vydali knížku Bavlnkovy ženy a jiné povídky. Další dílo na kterém měl větší podíl jeho bratr bylo drama Maryša ( 1894 ) premiéra Maryši v národním divadle se dlouho odkládala, nakonec se konala v odpoledním představení pro lidové publikum.Nejvýznamnější jeho samostatné dílo je Rok na vsi ( 1903 - 03 ) má podtitul Kronika moravské dědiny.
Vilém Mrštík (1863 - 1912 )
Pocházel z početné nezámožné rodiny ( narozen v Jimramově 14. 5. 1863 ) otec byl ševcem s existenční nejistotou se potýkal celý život. Byl výbušné, nepokorné povahy a přibývající zkušenost v něm zamlada posilovala dobyvatelskou vůli, bohémskou pózu a rebelantství. Po nezdaru v Brně maturoval v Praze v r. 1885 a jeho první pražská léta nebyla byla vůbec úspěšná. Z mladého studenta práv, návštěvníka Masarykova " ruského kroužku" rostl uznávaný znalec a postupně i překladatel Tolstého, Dostojevského, Pisemskeho, Garšina, Gorkého. Ale již na jaře 1889 po krátkém pokusu zajistit si pravidelný příjem úřednickým místem v pražské úrazové pojišťovně přijal s povděkem útočiště u bratra Aloise v Divákách u Hustopeče. Odloučení od pražského literárního centra v něm posilovalo pocit osamělého vyděděnectví i kritický vztah vůči poměrům v nichž žil a působil. To ho také spojovalo s iniciátory České moderny, jejichž manifest podepsal. Brzký rozpad tohoto seskupení a návštěva Francie pak urychlili jeho příklon k hodnotám národním a tradičním. Návštěva carského Ruska v r. 1896 ho přivedla k názoru, že nejsvébytnější slovanskou zemí je Morava. K jejímu kulturnímu povznesení a uplatnění v celonárodním měřítku později orientoval časopis Moravskoslezská revue ( 1907- 10 ). Dlouholetá nemoc a tvůrčí krize vyústily 2. 3.sebevraždou.
Obsah:
Maryša nade všechno miluje svého milého Francka, ale osud jim v jejich vzájemné
lásce nepřeje.Ještě před jeho odchodem na vojnu, Maryšin otec totiž obětoval svou dceru svojí lakotě a prodal ji jako neživý předmět mlynáři Vávrovi, agresivnímu a sobeckému člověku, vdovci s třemi dětmi. Po marném odporu se Maryša podrobí nátlaku svého otce Lízala, vzdá se chudého Francka a provdá se.Toto manželství uzavřené pouze pro peníze a majetek však bylo již předem předurčeno k zániku.Po návratu Francka z vojny je Maryša již dva roky vdaná.Ten ji přesto vybízí, aby s ním odešla do Brna, kde by oba našli obživu v továrně.Radí jí k rozhodnému rozchodu nejen s mužem, ale i celou vesnicí.Maryša však není schopna opustit svého muže, protože trpí vedle překážek navíc staletými předsudky o nerozlučitelnosti manželství. Její nenáviděný muž, jehož pokládá za původce svého neštěstí, se po čase pokusí jejího milovaného zabít.A v tom se v Maryše, jež miluje Francka nade všechno a je ochotna za něj položit i svůj vlastní život, vzbouří její nenávist, zlost, nepřátelství a ovládne ji jediná myšlenka, zachránit svého milence. Nesejde jí jak, vždyť nemá co ztratit a tak se rozhodne svého muže otrávit. Maryša byla vlastně ženou bojující ve stresové situaci za své štěstí.Toužila po opravdové lásce a právě ta jí nedovolila žít rezignovaně, přesto však neměla sílu vzepřít se svým rodičům ani opustit svého muže.Nedokázala odejít od manžela, který ji bil, protože měla předsudek o nerozlučitelnosti manželství. Proti této determinaci však bojovala. Také Francek vede svým způsobem odboj se světem, do něhož se narodil.

Lev Nikolajevič Tolstoj - Anna Karenina

31. května 2006 v 21:52 | scz |  Čtenářský deník - snad pomůže!

Lev Nikolajevič Tolstoj

Anna Karenina

Autor rozsáhlého osmidílného románu Anna Karenina Lev Nikolajevič Tolstoj se svým dílem řadí mezi největší z ruských klasiků. Narodil se narodil 28. srpna 1828 v Jasné Poljaně ve starobylé šlechtické rodině. Byl všestrannou literární osobností. Psal díla prozaická, dramatická, ale byl také publicistou, myslitelem, filosofem a pedagogem. Mezi jeho nejslavnější díla patří např. Vojna a mír, drama Vláda tmy a soubor povídek Kácení lesa.
Hlavní postavy:
Anna Kareninová - vášnivá žena, v mu vystupuje jako "tajemná, rozkošná, milující dáma z velkého světa", která hledá i rozdává štěstí, nebere ohledy na společnost, ale na své city, vydává se za hlasem svého srdce

Vronskij- bohatý, přitažlivý, inteligentní důstojník, řídí se tím, co předepisuje společenská morálka, Annin milenec

Stěpan Arkaďjič Oblonskij- Annin bratr, veselý, oblíbený, hrdý, sobecký, lhostejný ke všemu, co mu nepřinese něco užitečného

Darja Oblonská (Dolly)- klidná, mírná žena, která bere ohled na rodinu a klade ji na první místo

Konstantin Levin - má autobiografické prvky, autor mu přisoudil své životní zkušenosti a konzervativní a zároveň demokratické názory
- nesmělý, poctivý, upřímný, touží po dokonalém manželství a po rodině

Kitty Ščerbacká- mladá, hezká dívka, má úspěch ve společnosti, touží po lásce
Obsah:
Román začíná líčením rodinné krize manželů Oblonských. Dolly Oblonská zjistí, že jí byl její manžel nevěrný a chce ho opustit. Stěpan Oblonskij si je této chyby vědom a snaží se situaci vyřešit tím, že povolá z Petrohradu svou sestru Annu Kareninovou, aby je opět smířila. Té se to skutečně podaří, ale manželství již není tak pevné jak dřív. Dolly seznámila Annu se svou mladší sestrou Kitty. Kitty si má v této době vybrat ženicha. Zajímají se o ni dva muži: důstojník Vronskij a její dlouholetý přítel Konstantin Levin, který ji opravdově miloval. Kitty si ale chtěla vzít Vronského, protože si myslela, že ho miluje. Vronskij ale neměl nikdy v úmyslu si Kitty vzít. A když potkal v Petrohradě Annu Kareninovou, zamiloval se do ní a na plese s ní protančil celý večer. Kitty onemocní nešťastnou láskou a odjíždí do ciziny. Lituje, že odmítla Levina, protože si uvědomila, že ho vlastně moc milovala. Anna si uvědomí, co způsobila a rozhodne se vrátit do Petrohradu k manželovi, kterého nemiluje, a k synovi Sergejovi. Odjíždí také ze strachu, aby se do Vronského nezamilovala. Ten ji však pronásleduje a Anna podléhá citům. Celý tento vzah ji ničí. Anna nedovede být pokrytecká, nedovede lhát a přetvařovat se a svůj poměr nijak netají. Proto ji společnost přísně odsuzuje. Když Anna zjistí, že je těhotná, řekne vše manželovi a opustí jej. Zároveň se však musí vzdát svého syna Sergeje. Po těžkém porodu dcerky odjíždí s Vronským do ciziny.
Kitty se opět setkává s Levinem. Ten ji požádá o ruku a po svatbě spolu žijí na venkově.
Kareninovi nejsou stále rozvedeni. Mezi Vronským a Annou dochází k častým hádkám. Anna má špatné svědomí a trpí odloučením od syna. Pod tímto vlivem začne na Vronského bezdůvodně žárlit. I když Vronský Annu velmi miluje, cítí se být vázán a těžko tuto situaci zvládá. Proto se Anně raději vyhýbá. Jednoho dne, po těžké hádce
s Vronským, její zoufalství vrcholí. Uvědomuje si, kolik lidí zradila a jak je celou společností zavržena. Nevidí jiné východisko a rozhodne se svůj život ukončit skokem pod vlak.
Když se Vronský doví o její sebevraždě, ztrácí smysl svého života a nastupuje jako dobrovolník do války proti Turkům.

Viktor Dyk - Krysař

31. května 2006 v 21:51 | scz |  Čtenářský deník - snad pomůže!

Viktor Dyk

Krysař

Viktor Dyk se narodil roku 1877 v obci Pšovka na Mělnicku, tento kraj, protože byl blízko česko-německé národnostní hranici, ho učinil zvláště vnímavým pro národní otázku. V roce 1888 se odstěhoval do Prahy, kde vystudoval gymnázium v Žitné ulici, po maturitě navštěvoval přednášky práva. Politické události v druhé polovině devadesátých let natrvalo ovlivnily jeho ideologickou orientaci a staly se zároveň trvalým inspiračním zdrojem jeho beletrie (pád Badeniho vlády a omezení tzv. Jazykových omezení). Od roku 1907 redigoval časopis Lumír, pracoval jako redaktor Národních Listů, stal se členem Národního shromáždění a od roku 1925 také senátorem. Působil také jako osobní oponent prezidenta Masaryka. Roku 1931 zahynul na srdeční mrtvici při koupání v zátoce ostrova Lopud u Dubrovníku. Byl pohřben na Olšanských hřbitovech.
Viktor Dyk psal dílo charakteristické slohem strohé symbolické zkratky, které uplatnilo svůj ústřední motiv sváru mezi ideálem a skutečností nejdokonaleji v poezii. K jeho nejznámějším dílům patří mimo jiné i novela Krysař, které bych se chtěl nyní věnovat.
Hlavní postavy:
Krysař - je čestný,spravedlivý a miluje Agnes
Agnes - je Krysařovou milenkou, ale je těhotná s Kristianem
Sepp Jorgen - jako jediný nepodlehl svodům Krysařovo píšťaly
Kristian - milenec Agnes
Obsah:
Do města Hanelu, nad kterým se tyčí vrch Koppel a o kterém se traduje, že za ním vede cesta do země sedmihradské, přichází krysař právě ve chvíli, kdy je zamořeno krysami. Při svém příchodu se seznámí s Agnes, které vysvětluje v čem spočívá kouzlo jeho píšťaly. Krysař zůstává ve městě, aby mu pomohl od krys a také proto že je okouzlen Agnes, která má milence. Když je Krysař se svou prací hotov, vydá se do krčmy u Žíznivého člověka pro svou odměnu za odvedenou práci, konšelé se mu však vysmějí. Po noci strávené u Agnes se však rozhodne, že město ušetří pro ni. U Žíznivého člověka se setkává s magistrem Faustusem z Wittenberga, který mu sdělí, že na něj čeká. Říká, že neprodal duši, protože té není, ale srdce, protože toho je. Krysař mu nevěří, jde za Agnes, ta je však těhotná se svým milencem a chce, aby ji Krysař zabil. Krysař odchází a Agnes se vydává na vrch Koppel. Matka ji hledá, avšak nenajde ji a když se to dozví Krysař, ví, že je konec. A tak vezme píšťalu a píská neobvykle silně a lidé za ním jdou, toužíce po lepším životě. Pouze Sepp Jorgen, jehož osud byl chápán příliš pozdě, nepodlehne. Celý dav lidí z Hameln se pak vydává na vrch Koppel , kde se před ním rozevírá propast a lidé začínají procházet branami do náruče země sedmihradské - sám Krysař hnán touhou po Agnes se tam také vydává. Sepp Jorgen poté našel dítě, jehož pláč přehlušil Krysařovu píšťalu a tím se zachránil.

Antoine de Saint-Exupéry - Malý princ

31. května 2006 v 21:51 | scz |  Čtenářský deník - snad pomůže!

Antoine de Saint-Exupéry

Malý princ

Narodil se 29.6. 1890 v Lyonu a tragicky zahynul 31.7. 1944, patrně sestřelen německým letadlem v prostoru Korsiky, anebo nad Alpami. Jeho život i tvorba jsou mimořádně sourodé, obojí určuje Saint-Exuperyho povoláni letce, ale i psychické založeni hluboce citlivého a ušlechtilého člověka. Po vypuknuti 2. světové války si doslova vynutil vstup do řad válečných pilotů, který mu byl pro jeho věk odpírán. Jeho dvacetiletou leteckou dráhu završila tragická smrt, která jeho život i dílo korunovala hrdinskou slávou. Po novele Letec (1928) vydal romány Kurýr na jih (1929), Noční let (1931), Země lidi (1939) s ústředním motivem ztroskotání nad pouští, které zažil na vlastní kůži. Dále básnickou pohádku Malý princ (1943), novelu Válečný pilot (1942). Některá díla vyšla až po autorově smrti, jako například nedokončena Citadela (1948), Dopis rukojmímu (1944), deníky, korespondence atd.
Obsah:
Malý princ, je človíček, který je dítětem a přichází na zemi se zkušenostmi z vesmíru a různých asteroidů. Potkává pilota, který havaroval uprostřed pouště, kde se objevil i on.
Malý princ potká milého pilota, který se v dětství také nesetkal s pochopením, ostatně jako každé dítě ve světě dospělých, učí chápání i jiných než materiálních věcí.
Když byl pilot dítě, nakreslil hada, který sežral slona. Kresbu ukazoval dospělým a všichni, postrádajíce kouska fantazie, odvětili, že jde o klobouk. Od té doby ukazoval tuto kresbu všem svým přátelům. Bohužel vždy se domnívali, že jde o klobouk a tak dokazovali svoji dospeláckou hloupost. Až právě na Malého Prince. Svojí hlubokou myšlenku, kterou je naplněna celá kniha, vystihuje pouzitá věta: " ..co je důležité, je pro oči neviditelné.. " Ta nejlépe popisuje vše, co se v knize odehrává. Malý Princ pilotovi popisuje různé příbehy ze svého putování a na různých konkrétních příbězích bytostí, žijících na různých planetkách, vysvětluje srozumitelně i pro dospělé, jak je důležité vnímat i emoce a city.
Například voda je pro Malého Prince ne jen tekutina, ale hlavně práce kamarádových paží a zvuk rumpálu... Na konci příběhu se pilotovi podaří opravit letadlo a chce se vrátit. I malý princ se chce vrátit na svojí planetku, zvláště kvůli své růži, za kterou cítí zodpovědnost. Může se ale vrátit jenom tak, že se nechá uštknout pouštním hadem a tiše, jako strom padne mrtev do písku. Jeho příteli je to velice líto, ale pochopil, vše, co mu chtel Malý Princ říci a útěchu najde při pohledu na hvězdy, kde je ukryt jeho smích a radost....
Ukázka z díla:
(Kapitola XXIII)
Dobrý den, pozdravil malý princ.
Dobrý den, řekl obchodník.
Byl to obchodník s patentními pilulkami utěšující žízeň. Když člověk polkne jednu týdně, nemusí už pít.
Proč to prodáváš ? zeptal se malý princ.
Je to velká úspora času, odpověděl obchodník.Znalci to vypočítali. Ušetří se padesát tři minuty za týden
A co se udělá s těmito padesáti třemi minutami ?
Co kdo chce ...
Kdybych já měl padesát tři minuty nazbyt, řekl si malý princ, šel bych docela pomaloučku ke studánce...

Alfred de Musset - Zpověď dítěte svého věku

30. května 2006 v 14:29 | scz

Alfred de Musset

Zpověď dítěte svého věku

Představitel druhé generace francouzských představitelů romantismu se narodil 11. prosince 1810 v Paříži, pocházel z aristokratické rodiny, ve které otec i dědeček byli literárně činní. Od dětství byl rodiči chráněn a obdivován. Již na lyceu, kde vynikal studijními úspěchy, psal básně a latinské verše. Přerušil studia práv a medicíny a začal se plně pod vlivem Victora Huga věnoval literatuře. Žil životem zlaté mládeže, navštěvoval literární kroužky. Jeho první divadelní hry neměly úspěch, proto dál psal dramata jen k četbě.
Ve 30. letech se seznámil s George Sandovou, starší emancipovanou spisovatelkou. Jejich vztah byl velmi bouřlivý, poznamenaný rozchody a usmiřováním. V té době vznikaly také Mussetova nejlepší díla. Vztah skončil v roce 1935, ale z rozchodu se Sandovou se Musset nikdy nevzpamatoval.
V roce 1840 těžce onemocněl, přestal psát a věnoval se práci knihovníka ministerstva vnitra. V roce 1852 byl zvolen do Francouzské akademie. Zemřel 2. května 1857 v Paříži.
Hlavní postavy:

Octavius de T. - zničený, zoufalý, žárlivý, ale jde za svým cílem, typický romantický hrdina

Brigita Piersonová - laskavá, trpělivá, mírumilovná, přátelská
Jindřich Smith (přítel Octavia a Brigity, Desgenais (advokát), Larive (sluha), Mercanson (kněz)
Obsah:
Oktaviovi de T*˙je 19 let, studuje lékařství a práva, aniž by věděl pro který obor se jednou rozhodne.Studium mu potíže nečiní, nemá ani finanční obtíže, a tak se věnuje zábavě a lásce. Při jednom z večírků náhodou přistihne svou milenku v důvěrném kontaktu se svým přítelem. Následuje souboj, při němž je lehce zraněn na paži, ale mnohem větší ránu má v duši. Jeho svět se zhroutí, když zjistí, že žena, kterou miloval, si rozhodně žádné výčitky nedělá. Oktavius se upne na dalšího přítele , právníka Desgenaise. Stávají se kumpány mnoha divokých pitek a veselí, jejich životem prochází mnoho dalších žen. Oktaviovi však není lépe. To, nač chtěl zapomenout, se ve světle mravního rozkladu společnosti rozrůstá do obludných rozměrů. A pak na jednom z večírků dostává Oktavius zprávu, že jeho otec umírá. Jede tedy na venkov, ale otce již nezastihne.Rozhodne se zůstat v otcově domě. Žije tu se sluhou Larivem a zdá se, že jeho život bude mít pevný řád, a on sám konečně najde klid. Jednoho dne při procházce potká Oktavius mladou ženu. Dozví se o ní, že je dobrým duchem chudých a nemocných celého kraje, že je to zbožná a vážená vdova Brigita Piersonová, které se přezdívá Brigita Růže (kdysi dostala cenu nevinnosti - růži). Žena jej zajímá, a proto se s ní spřátelí. Brzy však přátelství přerůstá v lásku. Brigita návrhy zpočátku odmítá, ale Oktavius ji o hloubce svých citů přesvědčí. Zdá se, že oba konečně našli své štěstí. V této chvíli však Oktavia opět ovládnou pochybnosti. Pochybnosti, které tento vztah postupně změní v peklo. Brigitě je málo platné, že obětovala svůj smysl života, svou čest i mínění a přízeň svých příbuzných. Je rozhodnuta následovat Oktavia kamkoli na světě. Dojedou však jen do Paříže, kde Oktaviův příběh začal. Odtud dál už žádná cesta nevede. Oktavius dál mluví o lásce, trpí pro ni, ale není schopen své lásce nic dát. Ačkoli Brigita přistupuje na tento nerovný vztah, jejich cesty se rozcházejí a Oktavius odjíždí sám dál trpět.

Alexandr Sergejevič Puškin - Evžen Oněgin

30. května 2006 v 14:27 | scz |  Čtenářský deník - snad pomůže!

Alexandr Sergejevič Puškin

Evžen Oněgin

Ruský básník, prozaik, dramatik a esejista, zakladatel moderního ruského básnického jazkyka. Významný představitel romantismu. Narodil se v Moskvě. Ve své tvorbě se nechal inspirovat W. Shakespearem. Psal také literární kritiky, publicistiku, veršované pohádky, zpracovával folklórní motivy, vydával časopis "Současník". Pro své svobodomyslné verše musel odejít do vyhnanství. Dvorskými intrikami byl nakonec dohnán k souboji, ve kterém byl zabit.
Hlavní postavy:
Eugen Oněgin - Hlavní hrdina představuje v díle tzv. "zbytečného člověka", příliš se zabývá sám sebou, ač není zlý, tak způsobuje zlo. Je to hejsek, zkažené dítě města, je lehkovážný. Ač je plný předsevzetí a úmyslů, není schopný je plnit a ztrácí smysl života.

Vladimir Lenský - V díle představuje protiklad Oněgina, je to romantický snílek a básník, stane se Eugenovým přítelem, ale nakonec je jím v souboji zabit.

Taťána - V díle se stává představitelkou nejkrásnějších ženských vlastností, ušlechtilosti a opravdového citu. Její osud je tragický, ale ona se nevzdává a zachovává opravdovost a čistotu své duše.

Olga - Lehkovážná snoubenka Lenského, svou koketností mu způsobí smrt.
Obsah:
Eugen Oněgin na začátku knihy zdědí po strýci dost peněz. Odjíždí do Petrohradu a tam vede hýřivý život, po čase je ale dostatkem všeho znuděn a odjíždí na zděděné panství na vesnici. Seznámí se s Vladimirem Lenským a z těchto odlišných bytostí se stanou přátelé. Vladimir se Eugenovi svěří se svou velkou láskou. Je jí Olga Larina. Jejich vztah má kořeny už v dětství a všichni od něj očekávají svatbu. Pravým opakem veselé a lehkovážné Olgy je její starší sestra Táňa. Svou duši utápí v románech s ušlechtilými hrdiny, a stejně tak ušlechtile se Táňa zamiluje do Oněgina. Nevydrží už své napětí a všechny své myšlenky a city vkládá do dopisu, který napíše Oněginovi. Eugen její láskou pohrdne a v zahradě jí šlechetně sdělí svůj negativní postoj. Od té doby je Táňa čím dál tím zničenější a nešťastnější.
Asi půl roku poté se Táně zdá sen, ve kterém ji během strašné vánice medvěd nažene do chaty, kde potkává Oněgina jako krále zvířecích stvůr. Oněgin ji objímá, když vstoupí Olga s Lenským a Eugen Lenského zabije.
Lenskij pozve Oněgina na oslavu Tánina svátku. Tam však Olga koketuje s Oněginem, přítelem svého snoubence. Ten je hluboce raněn, uražen a zklamán. Vyzývá Oněgina na souboj, ve kterém ho Eugen zastřelí.
Po čase Olga přestane truchlit nad mrtvým snoubencem a vdává se. ale starší Táňa stále zůstává sama. Za podpory rodiny musí odjet do Moskvy, kde jí shánějí vhodného manžela.
Mezitím Oněgin cestuje po celém Rusku, snaží se najít smysl života. Když se po třech letech s neúspěchem vrací do Moskvy, potkává tam Táňu jako manželku významného knížete. Pochopí, co ztratil, když ji tenkrát odmítnul a zamiluje se do ní. Snaží se ji získat zpět, tentokrát zase píše vyznání citů jí, snaží se jí přiblížit a získat odpověď. Když se mu to podaří, zjišťuje, že Táňa ho stále miluje, ale nemůže opustit svého manžela a ztratit tak vlastní hrdost. Tím, že ztratí naději na Táninu lásku, ztratí Oněgin i smysl života.

Jaroslav Hašek - Osudy dobrého vojáka švejka za světové války

30. května 2006 v 14:26 | scz

Jaroslav Hašek

Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války

V mládí navštěvoval gymnázium, kde byl v primě jeho třídním učitelem Alois Jirásek, kterého Hašek upřímně nenáviděl. Už v tomto období žil samostatně, začal se toulat a prošel Polsko, Uhry, Rakousko a řadu dalších států. Chvíli pracoval v bance, avšak i odtud ho vyhodili pro časté absence. V r. 1907 se setkal s Josefem Ladou, který ho ovlivňoval a s kterým Hašek údajně bydlel. Později vypukla 1. světová válka pod záminkou sarajevského atentátu, Hašek narukoval v k pluku do Českých Budějovic. Nastoupil do Rudé armády. Kvůli zhoršujícímu se zdraví, které bylo podlomeno alkoholem, pobytem v zajateckých táborech a prací v Rudé armádě, se přestěhoval do Lipnice nad Sázavou, kde chtěl dokončit své dílo, avšak 3.1.1923 ve věku nedožitých čtyřiceti let na ochrnutí srdce zemřel. Autory této doby spojovalo téma války. Hlavními představiteli legionářské prózy byli Rudolf Medek, František Langer, Jaroslav Kratochvíl a Josef Kopta. Ke konci života již nebyl schopen psát, a proto za něj psal jeho žák. Ani tak své dílo nestihl dokončit.
Ilustroval:Josef Lada
Forma: autor pracuje s obecnou češtinou v hovorovém jazyce a používá německých počeštěných slov
Obsah:
1. díl - Švejk se dozví od paní Mülerové, že byl zabit Ferdinand d´Este a chce se vydat do války za císaře pána. Prohlídková komise ho ale pošle do blázince mezi simulanty. Z vojenské věznice se dostane díky polnímu kurátoru Katzi a stává se jeho sluhou. Zanedlouho má, ale Švejk nového pána nadporučíka Lukáše, protože ho Katz prohraje v kartách.
2. díl - Švejkovi, který se vydá na vojnu, ujede vlak a on se vydá za posádkou pěšky, bloudí, ale přece jen se dostane na východní frontu. Při putování se setká s poručíkem Dubem, bývalým profesorem gymnázia.
3. díl - Švejk vystupuje na pozicích rak.. armády na ruské nebo srbské frontě.
4. díl - Švejk omylem přejde na ruskou stranu fronty a padá do ruského zajetí

Božena Němcová - Babička

30. května 2006 v 14:26 | scz |  Čtenářský deník - snad pomůže!

Božena Němcová

Babička

Němcová Božena, * asi 4. 2. 1820, † 21. 1. 1862, česká spisovatelka; zakladatelka novodobé české prózy. Ve 40. letech ve vlastenecké společnosti v Praze zformovala své představy o národní literatuře a vlastním společenském uplatnění (básně Slavné ráno, Ženám českým). S osobitým vypravěčským talentem umělecky zpracovala české pohádky, pověsti a legendy (Národní báchorky a pověsti), které převedla do formy humorných, fantastických nebo romantických povídek. Většina z nich vznikla za jejího pobytu na Chodsku, kde se seznámila s tradičním lidovým a venkovským světem, který realisticky zachytila i v publicistických črtách, úvahách a beletristických obrazech ze života (Obrazy z okolí domažlického, Obrázek vesnický, Selská politika, Hospodyně, na slovíčko). K lidovým pohádkám, v nichž vedle vypravěčsky bohatých látek nacházela i ucelený soubor kladných životních hodnot, se vrátila ve Slovenských pohádkách a pověstech. V 50. letech psala povídkové obrazy venkovského a maloměstského života (Pomněnka šlechetné duše, Baruška, Rozárka, Karla, Divá Bára, Chudí lidé, Chyže pod horami, Dobrý člověk, Pan učitel). Vrcholným dílem "obrazů venkovského života" je povídka Babička, kde postava prosté venkovské ženy představuje ideál moudrosti a životní harmonie. Vyprávění se odvíjí na pozadí čtyř ročních období, která symbolizují patriarchální vesnický svět i konečný smysl a uzavřenost dramatických osudů postav kolem babičky. V rozsáhlejších prózách novelistického typu (Pohorská vesnice, V zámku a v podzámčí) vylíčila na osudech jednotlivců širší společenské vztahy a rozpory, jež se snažila řešit hledáním porušené harmonie.
Hlavní postavy a charakteristika:
babička - milá,veselá, srdečná, pracovitá, milující, má syna a dvě dcery
Barunka Prošková - babiččina vnučka,hodná,dobrosrdečná,má ráda babičku, nejstarší dítě Terezy,v dětství žije na zámku u kněžny spolu s matkou, otcem, babičkou, sourozenci a psy Sultánem a Tyrlem
Tereza Prošková - jedna z babiččiných dcer, matka Barunky, Vilímka a Jana
Vilímek a Jan Proškovi - živé a zvědavé děti, mají za matku Terezku a Jana
Jan Prošek(starší) - Němec ,manžel Terezy, srdečný,milý
kněžna - zaměstnává pana Proška a ubytovává celou jeho rodinu, má ráda děti
Viktorka - sedlákova dcera ze Žernova, provdala se, ale voják, který ji pronásledoval
ještě jako svobodnou, jí nedal pokoj, potom utekla a byla rok pryč, když se vrátila, byl z ní blázen
další postavy: pan Beyer - myslivec, Vlach - kupec, Mančinka a Cilka Kudrnovicovi
O díle:
Kniha popisuje život na vesnici v průběhu celého roku. Zmiňuje se o různých zvyklostech a tradicích. Například o pouštění lodiček či rozkrajování jablíček o vánocích nebo o různých poutích do kostelů ve vzdálenějších vesnicích či městech. Popisuje ovšem nejen sváteční události, ale i všední záležitosti. Na jaře při oblevě se lidé museli vyrovnávat s povodněmi. Na podzim byly zase dožínky. Děti chodily do školy pouze od jara do podzimu.Do školy nechodily v neděli a ve čtvrtek.
Obsah:
Babička Magdalena Novotná byla dcerou Jana Čudy a narodila se asi roku 1770 v Křovicích u Dobrušky. Babička bydlela v pohorské vesničce nedaleko slezských hranic se starou Bětkou. Měla syna Kašpara a dvě dcery Terezii a Johanku. Jednoho dne dostala dopis od dcery Terezii z Vídně. Psala jí, že její muž přijal službu jako podkoní u jedné kněžny. Žádala babičku, aby se k ní nadobro odstěhovala a zbytek života strávila s ní a vnoučaty. Babička se dlouho rozmýšlela , ale nakonec přece jen odjela k dceři. Všichni vesničané babičku milovali, protože byla milá, laskavá a uměla pohladit nejen slovem. Měla jí ráda i všechna zvířata. Zvláštní vztah měla k babičce nejstarší vnučka Barunka. Babička děti vychovávala a chodila s nimi na procházky, nejčastěji do mlýna nebo do myslivny. Často jim babička vyprávěla pohádky, ale nejraději měly děti, když začala vyprávět, jak dostala tolar od císaře pána. Pan farář jim zase vyprávěl o bláznivé Viktorce, která žije v lese. Jednou se babička vydala s dětmi na zříceninu hradu a cestou potkali paní kněžnu, která ji i děti pozvala na zámek. Tam se seznámili s komtesou Hortensií, která je namalovala. Při velké bouři zasáhl Viktorku blesk. Pan myslivec jí vystrojil pohřeb. Babička vždy každému pomohla, jak nejvíc mohla. I Kristle a Mílovi, aby se mohli vzít. Jednoho dne babička těžce onemocněla a za několik dní zemřela. Všichni, kteří babičku znali, byli nešťastní, protože se jim stýskalo po předobré stařence.
Ukázka z díla:
Třetí den ráno, když se pohřební průvod, záležejíc z velikého množství lidstva, neboť každý,
Kdo babičku znal, chtěl ji doprovodit ku hrobu, ubíral okolo zámku, rozhodnula bílá ruka
těžké záclony u okna, paní kněžna se mezi nimi objevila. Jak dlouho bylo průvod vydět,
tak dlouho smutný zrak její ho provázel, až pak záclonu spustíc a hluboce si vzdechnouc,
zašeptala: "Šťastná to žena!"

Karel Jaromír Erben - Kytice

30. května 2006 v 14:25 | scz |  Čtenářský deník - snad pomůže!

Karel Jaromír Erben

Kytice

K. J. Erben se narodil 7.11.1811 v podkrkonošském Miletíně v písmácké rodině. Studoval filosofii a práva v Praze. Seznámil se s F.Palackým a celý život s ním spolupracoval. Jako sekretář Českého muzea se zabýval národopisem a vydáváním staročeských literárních památek - Husových spisů.
Kytice je básnická sbírka 13 lyrickoepických skladeb - balad. Všechny mají chmurný děj, rychlý a dramatický spád a většinou špatný konec. Základním motivem je nějaké provinění, po kterém vždy přichází trest, někdy lze vinu odčinit nebo zmírnit pokáním. Nejčastějším proviněním bývá porušení mezilidských vztahů nebo přírodních zákonů. Někdy nejde o provinění, ale o předem daný osud, prot kterému se nelze vzepřít. Erben vysoce oceňuje společenské poslání ženy - matky (většina balad má ženské hrdinky) a výrazně vyzdvihuje mateřskou lásku, jejiž různé podoby se objevují v téměř každé baladě. Kromě lásky mateřské se v Kytici objevuje i láska milenecká a vlastenecká.
Sbírka obsahuje balady: Kytice, Poklad, Svatební košila, Polednice, Zlatý kolovrat, Štědrý den, Holoubek, Záhořovo lože, Vodník, Vrba, Lilie, Dceřina kletba, Věštkyně.
Ve sbírce se objevují hlavní druhy lidové epiky. Nejpočetnější skupinou jsou báje. V nich je obsažen názor lidí na přírodu, nadpřirozené síly a bytosti, které ji ovládají a působí na lidské osudy.
O díle:
K.J.Erben hledal způsob, jak využít lidové slovesnosti pro vyjádření naléhavých dobových problémů. Jeho hrdinové jsou umístěni v neurčitém čase. Žádné venkovské, či panské prostředí neurčuje podstatu tragické události. Otázka lidských vztahů se u Erbena soustřeďuje na problém viny, za který následuje trest. Dramatický konflikt vždy vyplývá z povahových vlastností a z porušení základních lidských vztahů.
Vinu vždy básník spojuje s osobou toho, kdo se jí, třeba bezděčně dopustil a nikdy její příčiny nehledá ve společenském řádu. Proto se také jeho hrdinové nebouří proti trestu.Trest je jim samozřejmý a následuje s neúprosnou důsledností vždy po provinění. To je základní rozdíl proti Máchovi, který obžalovává společnost za viny, jichž se dopustil jedinec.

Obsah:
Kytice - Pověst o matčině duši, která se vtělila v drobounký kvítek stručně vypovídá o původu slova mateřídouška.

Poklad - Na Velký pátek se otevřela hora, ve které byly poklady.Chudá vdova z touhy po zbohatnutí odkládá své dítě, aby si z pokladu odnesla co nejvíce, tak porušila zákon mateřské lásky.Hora se zavře a dítě zůstane uvězněno s pokladem na rok.Po roce ve stejný den běží k hoře a dítě si odnese.

Svatební košile - Mladá osamocená dívka sedí ve světnici a čeká na svého milého, který před třemi roky odešel do ciziny.Ve své motlitbě se rouhá, prosí o návrat svého milého, nebo svoji smrt.Při cestě na hřbitov jí její milý řekne, aby odhodila nejdříve modlící knížky, růženec a křížek, který si nese. Dívce vše dojde a běží se schovat do márnice. Před smrtí jí zachraňuje pokání a motlitba.

Polednice - Matka v hněvu na své dítě přivolává polednici. Když přijde nechce dítě dát a tiskne jej tak silně, až jej zadusí.

Zlatý kolovrat - Matka se dopouští zločinu na nevlastní dceři,která se má provdat za krále. Při cestě na zámek ji zabije a podstrčí králi svou vlastní. Kouzelný dědeček však Doru oživí a pomocí kouzelného kolovrátku vyjde pravda najevo.Zlé ženy jsou potrestány tím co samy Doře udělaly.

Štědrý den - Hana a Marie chtějí o štědrovečerní noci poznat svůj osud a jdou se podívat na svůj osud do jezera. Hana vidí svého milého a Marie svíce v kostele.Osud se do roka naplnil.

Holoubek - Žena otráví svého manžela, jehož duše se zjevuje v podobě bílého holoubka, aby trýznila duši svého vraha a přivedla mu spravedlivého trestu.

Záhořovo lože - Zde není zastoupena ženská postava. Poutník cestuje do pekla pro úpis. Cestou se potká se Záhořem, který zatím každého cestujícího zabil. Záhoř poutníka pustí, ale poutník mu musí slíbit povědět vše, co o něm v pekle uvidí.Poutník se vrací z pekla a vypráví mu o něm.Záhoř je zdrcen poutníkovou zvěstí o pokutě, která jej očekává za zločiny, a odčiňuje svou vinu devadesátiletým pokáním. Záhoř dojde odpuštění a poutník vybojuje svou duši na mocnostech zla. V Záhořově loži vidíme, že vinu lze i odčinit pokáním.

Vodník - Vodník se zmocnil dívky, která neuposlechla matčina varování a odešla k jezeru.Stýská se jí po matce a zároveň jí poutá láska k dítěti. Na její naléhání ji pouští domů, ale s podmínkou, že se do večera vrátí. Neuposlechne a vodník zabije dítě.

Vrba - Muži se nelíbí, že se jeho žena v noci převtěluje do vrby, tak jde a porazí ji. Ráno jeho žena nevstane. Král si neví rady s dítětem, vytáhne vrbu z vody a nechá z ní udělat kolébku, aby bylo dítě se svojí matkou.

Lilie - Panna je na své přání pochována pod zeleným lesem, kde na jejím hrobě jako znamení touhy po životě vyrůstá bílá lilie. Když ji uvidí pán nechá si lilii vykopat a zasadit na svou zahradu.Panna v noci ožije a porodí pánovi dítě. Matka pána nechá lilii uvadnout a dítě zemřít, protože ji nemá ráda.

Dceřina kletba - Dcera zabije své nemanželské dítě, jehož otec ji opustil a jde se oběsit. Matku prokleje za to, že ji nechala moc volnosti.

Věštkyně - Básník zde zbásnil české pověsti z různých končin Čech.

Jan Kollár - Slávy dcera

30. května 2006 v 14:24 | scz |  Čtenářský deník - snad pomůže!

Jan Kollár

Slávy dcera

Jan Kollár je slovenský autor, patřící do autorů Národního obrození. Narodil se v Mošovicích, nedaleko Martina. Pocházel z rolnické rodiny. Studoval v německé Jeně, kde se připravoval na povolání evangelického kněze. Poté se stal profesorem archeologie. Roku 1852 zemřel ve Vídni. Ve svých dílech se snaží propojit milostný vztah s láskou k vlasti. Mezi jeho další díla patří poezie Básně, kde vyznává lásku své vyvolené Vilemíně.

Předzpěv :
Okolí Jeny, dříve slovanské, je nyní poněmčeno. Jen "les, řeky, města a ves změniti své jméno slovanské / nechtěli". To závislá Germánie "zhanobila v jednom národu lidstvo celé", neboť "sám svobody kdo hoden, svobodu zná vážiti každou". Nová budoucnost vzejde jen "z ruky pilné", ne z nářků. Snad pomůže prichýlení k velikému dubisku, které vzdoruje zhoubným časům (Rusku).

Děj pěti zpěvů :
Na křivdu žaluje bohyně Sláva radě slovanských bohů, bůh lásky Mílek ztvoří z kvetoucí lípy spanilou Mínu (jméno autorovy lásky). A žádá:"Nechce zlata, nápoje a jídla...Slávo, matko milá / dej mi křídla!" Může pak navštívit místa Slovanstvu svatá a památná od Sály k Labi i za Dunaj. Provázen Mílkem putuje sídly Polabských Slovanů, soudí jejich vraha Gera, zhlédne Svantovítův chrám v Arkoně, stane u hrobu komenského, na Řípu, Vyšehradu, výtězných bojištích i na Bílé hoře. Z našich velikánů se setkáme s hrdiny Rukopisů, s Libuší, s významnými Přemyslovci i s Karlem IV ., s mistrem Janem i s Žižkou. Verš pozdraví i "tichého génia Mladoně" (J. Jungmann) nebo Prokopa Diviše. A také významné bohatýry Polska, Ruska, Ukrajiny, Srbska, Bulharska, ... Rád zavítá i domů, do Bratislavy, do míst své mladosti. V 2. vydání přibyl 4. a 5. zpěv : Lethe a Acheron. Za řeky smrti a zapomnění sám básník nemůže. Ale dík listům božské Míny nahlédne do slovanského nebe, kde "ples, radost, rozkoš věkuje". Zde vzpomene velkých osobností slovanských, ale i těch, kteří nám prospěli. Německý filozof Herder, ale také náš Dalimil, "co myl Němce louhem". V pekle se sejdeme s odrodilci, škůdci a zrádci (Milota z Děčic, ale i jezuité pálící knihy, ba Napoleon za přepadení Ruska). Národní obrození dělíme do tří fází. První fáze obranná (1770-1800): j.dobrovský: zevrubná mluvnice jazyka českého, německo-český slovník, dějiny českého jazyka a literatury, základy jazyka staroslověnského, f.m.pelcl: nová kronika česká (náhrada za hájkovu kroniku českou, jejíž chyby odhalil g.dobner), v.thám: básně v řeči vázané, vlasta a šárka, v.m.kramerius: krameriovy c.k. vlastenecké noviny, česká expedice - vydavatelství. Další fáze útočná (1800-1830) j.jungmann: slovník česko-německý, rozmlouvání o jazyce českém, slovesnost, historie literatury české., oldřich a božena, p.j. šafařík: slovanské starožitnosti, dějiny slovanského jazyka a literatury ve všech nářečích, tatranská múza s lýrou slovanskou, j.kollár: básně, vlastenec, slávy dcera, národnie zpievanky, f.l.čelakovský: slovanské národní písně, ohlas písní ruských, literatura krkonošská, ohlas písní českých, od nejistých autorů jsou rukopisné padělky: rukopis královédvorský, rukopis zelenohorský.

Johann Wolfgang Goethe - Faust

30. května 2006 v 14:23 | scz |  Čtenářský deník - snad pomůže!
Johann Wolfgang Goethe

Faust

Johann Wolfgang von Goethe se narodil 28. 8. 1749 ve Frankfurtu nad Mohanem. Patří do osvícenství. Jeho otec /císařský rada/ se velmi svědomitě staral o výchovu a vzdělání svého syna. Mladý Goethe se učil řecky, latinsky, hebrejsky, francouzsky, anglicky, a italsky. Dobře znal i lteraturu v těchto jazycích psanou. Studoval v Lipsku práva. Krátce působí jako právník ve Frankfurtu a ve Wetzlaru. Ve 25ti letech slaví svůj první literární úspěch románem Utrpení mladého Werthera. V roce 1775 je Goethe pozván vévodou Augustem do Výmaru, zde zůstává ve státních službách plných 57 let. Umírá roku 1832.
Obsah:
První část této dvoudílné knihy vyšla roku 1808 a druhá část se objevila až v roce 1832.
První díl se odehrává někdy v 16. století. Doktor Faust se nemůže nasytit vzdělání, touží poznat více. Jednou v noci k němu do ložnice přijde ďábel Mefistofeles a uzavře s Fauste smlouvu podepsanou Faustovou krví. Ďábel získá Fasutovu duší až tehdy, když mu ukáže věci, které ještě neviděl. Vrátí mu ztracené mládí a Faust zažívá nové příběhy. Seznámí se s Markétkou, do které se zamiluje. Markéta měla dítě, které zabila a proto musela být souzena. Jenže na tomto činu nesl svoji vinu Faust a snažil se ji obhájit. Ale zrádný Mefistofeles mu našeptává, aby Markétku nechal být a Faust u přes svoji ohromnou láskuk ní, ji nechá. Ale přece jen ji nakonec zachrání boží vůle.
Ve druhém dílu je Faust zničen smrtí Markétky, dostává se do cizokrajných končin. Vynalezne papírové peníze a stane se tak oblíbeným u císařského dvora a tím pádem zemi zachrání. S umělým člověkem homonkulem a Mefistofelem se vydává do mýtického Řecka, kde se ožení s Helenou a má syna Euforiona, jenže ten umírá.
Ke konci je Faust představen jako starý vladař. Za pomoc císaři, dostal u moře bažiny, které se snažil zúrodnit. Mefistofeles tak ztrácí Faustovu duši, protože Faust chtěl svými činy pomoci lidem a tak je po smrti jeho duše spasena.
Goethe se snaží řešit ve Faustovi otázku dobra a zla. Věří ve vítězství lidské solidárnosti. V celé knize se Faust změní z vědce, který měl nenasytnou touhu po vědění v člověka toužícího po poznání, ale ne už v takové nenasytné podobě.
Forma:
Kniha Faust je psána veršem se známkami střídavého rýmu. Goethe toto dílo pojal spíše jako tragickou epiku. V díle jsou rozsáhle rozhovory hlavně mezi Faustem a Mefistofelem.
Ukázka z díla:
Faust:

Tvé jméno?

Mefistofeles:

Na to by se neměl ptát,
kdo k slovu chová pohrdání,
kdo chce podsttu věcí znát,
na hony vzdálen jalového zdání.

Faust:

U vás, vy páni, zvukem jména
též tvářnost duše bývá vyjádřena;
a je to vaše pravá tvář,
ať zní Belzebub či škůdce nebo lhář.

Nu dobrá, a kdos ty?

Mefistofeles:

Té síly díl jsem já
jež chtíc, vždy páchat zlo, vždy dobro vykoná.

Daniel Defoe - Robinson Crusoe

30. května 2006 v 14:23 | scz |  Čtenářský deník - snad pomůže!

Daniel Defoe

Robinson Crusoe

Daniel Defoe se narodil v r. 1661 v Londýně a zemřel tamtéž r. 1731. Původně se měl stát duchovním, a proto se v mládí učil latinu a cizí jazyky. Patří do osvícenství. Se studií ale sběhl a stal se obchodníkem, novinářem a politikem, byl autorem dlouhé řady knih a spisů, které však znají už jen literární historikové. Jeho Robinson Crusoe jediný přežil všechny tyto slovesné výtvory a zůstal klasickou postavou neproměnné lidské hodnoty. Zůstal důvodem, pro který neupadá v zapomenutí ani jeho tvůrce.
Charakteristika:
Robinson je vysoké svalnaté postavy a po dlouhém pobytu na pustém ostrově značně zarostlý. Je velice tvrdohlavý, protože ani po té, co již nějaký čas pracuje v obchodě nezapomíná toužit stát se námořníkem. Značí to, že je tak trošku i snílek. Na druhou stranu je ale velice schopný, protože se dokáže postarat sám o sebe bez cizí pomoci a jakékoli techniky. K tomu také potřeboval mnoho vytrvalosti, odhodlání a odvahy.
Obsah:
Z Německa se do anglického Yorku přistěhuje obchodník jménem Kreutznauer. Angličané však jeho jméno neumějí vyslovit, a tak si ho, jak je jejich zvykem, poangličťují na Crusoe. Ten se brzy ožení a má třetího syna, který dostane jméno Robinson. Otec chce, aby vystudoval a stal se státním úředníkem. On však touží po kariéře námořníka. Rodičům se to však nelíbí a zakazují mu to. Už pro osudy jeho dvou bratrů Jakuba a Tomáše. Ten první padl v bitvě proti Španělům jako voják, o druhém se rodina vlastně nikdy nedozvěděla, co se s ním stalo. Robinson dokonce utrácel veškeré své kapesné tím, že chodil po krčmách, platim námořníkům alkohol a nechal si vyprávět vymyšlené příběhy z jejich cest. Když na to otec přišel, zabavil mu kapesné a nechal ho pracovat v rodinném obchodě. Po nějakém čase si Robinson opět získal otcovu důvěru a kapesné mu bylo postupně vráceno. Robinson dokonce jezdil na obchodní cesty. Na svůj sen stát se námořníkem ale nikdy nezapomněl. Když na jedné obchodní cestě potkal svého přítele ze školy, Martina, který mu nabídne, aby s ním a jeho otcem, který vlastní loď vezoucí obilí, jel do Londýna, neodolá a bez požehnání rodičů odjíždí. Po osmi dnech plavby je však zastihne bouřka neobvyklé síly. Kapitán dává vyhodit mnoho pytlů obilí přes palubu, aby se nepotopili, ale ani to nepomohlo a loď se po několika hodinách potápí.
V Londýně se Robinson seznámil s kapitánem lodi, která pluje mezi Guineou a Londýnem. Kapitán mu vypráví o nádherné a bohaté zemi. Robinson zatouží poznat to místo a žádá kapitána, aby ho vzal s sebou. Ten tak učiní. Loď je však přepadena piráty. Několik mužů včetně Robinsona je zajato a později prodáno do otroctví, ostatní jsou ubiti
Pán, kterému Robinson slouží si ho oblíbil a proto ho ani nepodezříval, že by Robinson mohl plánovat útěk, který mu nakonec vyšel. Byl zachráněn Portugalskou lodí plující do Brazílie. Zde si Robinson spolu se svým společníkem založí plantáže. Chybějí jim však otroci, a tak se rozhodnou si pro ně dojet přímo do Afriky. Protože má ale Robinson smůlu, loď ztroskotává na útesech a Robinson je jediným, kdo vyvázne živ. Doplaví se na neznámý ostrov, který pojmenuje ostrov Zoufalství. Zde je donucen naučit se přežít, bez jakýchkoli ,,předmětů civilizace''. Dokonce si i ochočí několik zvířat Po dlouhé době zde na pláži objevuje lidské stopy. Jsou to stopy lidojedů. Robinson uteče s jejich obětí a ukradne jim tak potenciální večeři. Protože se to odehrálo v pátek, Robinson naprosto nenápaditě stejně nazývá zachráněného Pátkem. Ten je velice učenlivý, a tak ho Robinson brzy naučí jeho řeči…atp. Pátek ho zase učí znát, které rostliny se dají jíst a jak co nejlépe přežít v dané oblast. Po 28 letech 2 měsících a devatenácti dnech u břehu zakotví anglické loď, na které propukla vzpoura. Robinson pomohl kapitánovi loď vzbouřence uklidnit. Za odměnu byl přijat i s Pátkem na palubu a odvezen do Anglie. Vůdce tohoto povstání zanechali na ostrově. Když po sedmi letech opět navštěvuje ostrov, kde strávil dlouho část svého života, zjišťuje, že civilizace (tvořená zde zanechanými vzbouřenci) zde velice pokročila. Dokonce je tam i uznáváno soukromé vlastnictví.
Ukázka z knihy:
Ráno se probudil Robinson docela svěží. Sluneční paprsky se již prodíraly skulinami mezi kameny do jeskyně. Kolik je asi hodin, napadlo Robinsona. A kolikátého asi je, který den? Rozhodl se, že si musí zaznamenat datum přistání na ostrově a od tohoto data zaznamenávat a počítat všechny dny pobytu. Rozpomínal se, který to byl den, kdy ztroskotala loď. Vzpomněl si, že to bylo docela určitě ve čtvrtek, prvního července roku 1666. Na ostrově je již čtvrtý den, takže je dnes čtvrtého července a právě neděle. Kam však toto datum zaznamenat? Nemá ani papír, ani čím psát. Což aby vryl datum nožem do skály? Jak však bude počítat dny? Kdyby vryl každý den jednu čárku nožem do kamene, zničil by za nějaký čas svůj jediný a tak důležitý nástroj-kapesní nůž. Potom Robinsona napadlo, že hned poblíž vchodu do jeskyně roste několik mladých stromů. Což kdyby zaznamenával dny vrypem do jejich kůry? Ano, to bude daleko snadnější.

Moliére - Lakomec

30. května 2006 v 14:22 | scz |  Čtenářský deník - snad pomůže!

Moliére

Lakomec

Moliére vlastním jménem Jean-Baptiste Poquelin (1622-1673), patří do klasicismu a je jeden z největších dramatických básníků Francie. Věnoval celý svůj život divadlu - jako herec i jako tvůrce nesmrtelných komedií, které ho proslavily po celém světě. Dlouhá léta působil jako autor, herec režisér a ředitel divadelní společnosti na venkově, zejména v jižní Francii a v Lyoně, až po úspěšném představení, konaném v Louvru před panovníkem, zakotvil v Paříži, kde jednapadesátiletý umělec, podlomen chorobou a intenzívní činností, umírá po třetím představení svého Zdravého nemocného.
Postavy:
Harpagon (Lakomec), Kleant (jeho syn), Eliška (jeho dcera) Valér (snoubenec Elišky, Harpagonův správce), Mariana (Kleantova láska), Anselm
Obsah:
Děj se odehrává v polovině 17. století ve Francii, v Paříži. Ústřední postavou je vdovec Harpagon (lakomec), který uznává jen peníze a udělá pro ně cokoliv. Jeho syn se zamiluje do Mariany a chce si ji vzít, i když je chudá. Ví, že na to otec nepřistoupí, ale zjišťuje, že si ji Harpagon chce vzít sám. Kleanta pak hodlá oženit se starší bohatou vdovou. Mariana se zasnoubí s Valérem, který je Harpagonův správce, ale otec ji chce provdat za Anselma, bohatého muže, který nepožaduje věno.
Kleant se rozhodne sehnat nějaké peníze a oženit se s ní jinde. Chce si je půjčit od lichváře, přijme jeho nekřesťanské podmínky, ale jak při setkání zjišťuje, je to jeho otec, který si takto vydělává.
Harpagon uspořádá (pravda: skromnou) zásnubní hostinu. Těsně před ní mu ale Kleantův sluha vezme peníze, které si Harpagon zakopal na zahradě. Ten začne šílet, zavolá policii - podezřívá všechny, hlavně Valéra. Ten se přizná, že se zasnoubil s Eliškou. Do hry vstupuje Anselm. Valér odhalí, že je syn hraběte Tomáše d´Alburciho a jak se vzápětí ukáže, je to Anselm a Mariana je Valérova sestra.
Kleant vrací ukradené peníze s podmínkou, že se bude moct oženit s Marianou a Eliška s Valérem. Harpagon s vidinou navrácených peněz přijímá a vlastně na tom vydělá: svatební výlohy bude platit Anselm.

Miguel de Cervantes y Saavedra - Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha

30. května 2006 v 14:20 | scz |  Čtenářský deník - snad pomůže!

Miguel de Cervantes y Saavedra

Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha

Miguel de Cervantes byl španělský prozaik, dramatik i básník, vrcholný představitel renesančního období tzv. zlatého věku španělské literatury a jeden z největších světových spisovatelů vůbec. Duchovní tvorba té doby byla odsunuta stranou, lidé toužili po poznání člověka pozemského, oslavovali život, vítězil rozum nad církevními dogmaty. Kromě vzdělání se rozvíjí např. filologie. Ale také přírodní vědy (tvrzení, že slunce je střed naší soustavy). Autorita církve byla velmi ohrožována. Mezi umělce té doby patří např. da Vinci nebo Michelangelo. Narodil se v rodině chudého ranhojiče. Prožil pohnutý život plný strádání: zranění v námořní bitvě ho připravilo o ruku, zajetí tureckými piráty skončilo pětiletým otroctvím v Alžírsku a i v osobním a podnikatelském životě se projevil jako beznadějný smolař. Nedokázal se uživit ani literaturou, ačkoliv tento dvoudílný román se hned po vydání setkal s velikým ohlasem. Mezi jeho díla patří např. romány Galatea, Příkladné novely, mezi dramata: Život v Alžíru, Lišák Pedro, Numancia.
Don Quijot:
Hrdina románu, je chudý a vyhublý vesnický zeman, který představuje vášnivého čtenáře dobrodružných rytířských románů, který se zhlédne v jejich neskutečném světě plném ideálně spravedlivého, nebojácného, v lásce věrného a slávy plného potulného rytířstva. Bojuje proti imaginárním postavám, ale o významu svých činů přesto nepochybuje a nenechává se zastrašit. Sancho Panza ho nazval "Rytíř smutné postavy".
Sancho Panza:
Je téměř pravý opak Dona Quijota. Je sedlák tlustší postavy, který po dlouhém naléháním Dona Quijota opustí svoji rodinu stane se Quijotovým zbrojnošem. Od cesty si slibuje hlavně velké bohatství, které mu Don Quijote nasliboval. I když si myslí, že Don Quijote není tak moc zdatný, je trpělivý a svého pána poslouchá na slovo.
Obsah:
Hrdinou románu je šlechtic (hidalgo, zeman), poblázněný četbou rytířských románů, který se vydá na pouť za ideálem svého srdce, vysněnou Dulcineou. S romantickým ideálem však kontrastuje vzhled vytáhlého stárnoucího rytíře i jeho ubohá herka Rocinante. Na cestě se rytíř setká s množstvím překážek a protivenství, které zdůrazňují rozchod iluzí s realitou. Děj dvojdílného románu se člení v mnohá komická rozhodnutí, která zažije šlechetný don Quijote se svým přízemním sluhou, sedlákem Sanchem Panzou: boj s větrnými mlýny, setkání s mezkaři, příhoda s kupci, zápas s měchy vína aj. Některé příběhy odhalují pravou tvář španělské společnosti; jiné jsou literárními parodiemi na rytířské a pastýřské romány. Děj prokládá autor množstvím epizodických vyprávění, jež jsou spojena motivem cesty, pouti, poznání. Vzájemné sbližování postojů obou protagonistů vrcholí ve 2. díle Sanchovy vlády nad ostrovem", v níž se odráží tradiční motiv utopický.

Na konci prvního dílu se rytíř ve značně zbědovaném stavu vrátil do svého sídla, kde byl považován za nemocného. Všichni se ho snažili vyléčit tím, že o žádném rytířství nemluvili a dokonce i zazdili dveře do knihovny. Don Quijote se ale nudil a znovu se tajně vydal za rytířskými ideály. Další příběhy rytíře a zbrojnoše jsou naplněny veselými příhodami, ale jen pro ty, kdo o nich čtou. Sami hrdinové jsou totiž často biti. Don Quijote chce ale ze všeho nejvíc nastolit spravedlnost, odčinit křivdy a pomáhat chudým a ubohým.

Setkal se i s paní svého srdce Dulcineou. Poté, co se vrátili domů, se don Quijote rozstonal a ležel téměř týden bez hnutí. Lékař jej prohlédl a zjistil, že s tím nic dělat nelze, a ponechal jej osudu. Don Quijote slábl, sepsal závěť a po třech dnech zemřel.

Homér - Illias a Odyssea

30. května 2006 v 14:19 | scz |  Čtenářský deník - snad pomůže!

Homér

Illias a Odyssea

Homér je nejstarší známý řecký epický básník, žijící asi v 8. stol. př. Kr. Jeho jméno je spojováno s nejstaršími evropskými literárními texty, totiž epickými skladbami Ílias a Odyssea. Samotná doba vzniku těchto skladeb je předmětem dohadů. Podle současných teorií jsou Ílias a Odyssea po stylistické a kompoziční stránce natolik odlišné, že se zřejmě jedná o díla dvou různých autorů. Homérské eposy měly vliv na utváření mytologických, náboženských i filozofických představ v Řecku, později i v Římě, a byly velkým inspiračním zdrojem pozdějších antických autorů i veškeré evropské literatury. O životě Homérově víme málo. Není známo ani jeho rodné město. 7 měst si činí nárok na to, aby byla uznána jeho rodištěm.
Ilias:
Hlavní hrdina eposů, Odysseus byl král na ostrově Ithaka, což je řecký ostrov v jónských ostrovech. Hrdina trójské války, proslulý svou chytrostí, výmluvností i statečností. Trójská válka byla výprava předních válečníků z téměř celého Řecka proti městu Trója v Malé Asii. Příčinou byl únos manželky spartského krále Meneláa Heleny synem trójského krále Paridem. Na řecké straně se v obléhání Tróje vyznamenali zejména Achilleus, Odysseus, Agamemnón, z Trójanů vynikal zejména Hektór. Město dobyli Řekové lstí, když zhotovili na Odysseovu radu obrovského dřevěného koně, v jehož útrobách se schovali bojovníci. Tento kůň je dodnes znám jako Trojský kůň, podle něhož vznikla také přísloví jako "danajský dar" apod. Trójané vtáhli koně do města, v noci z něj vystoupili Řekové a otevřeli městské brány. Ze strašného krveprolití se ze všech Trójanů zachránil pouze Aeneas se svými druhy.
Obsah:
Epos pojednává o 51 dnech posledního (desátého) roku dobývání maloasijské Tróje (=Ílion). Důvodem k válce byl únos Heleny, manželky spartského krále Meneláa, Paridem - synem Trójského krále. Meneláos požádá o pomoc další řecké panovníky pod vedením mykénského panovníka Agamemnona se achájské vojsko vydává do boje. Děj Iliady začíná v okamžiku hádky mezi Agamemnonem a nejudatnějším řeckým bojovníkem - neporazitelným Achillem. Od tohoto konfliktu se odvíjí další děj, prokládaný epizodami popisujícími předchozí události (narození Parida, Paridův soud, obětování Ifigenie, …). Trója je nakonec dobyta pomocí lsti ithackého krále Odyssea, který vymyslí obrovského dutého dřevěného koně, do kterého se ukryjí nejudatnější řečtí bojovníci, a který je před branami Tróje ponechán "na usmíření bohů", zatímco achájská vojska zdánlivě vyklízí bitevní pole a navrací se domů. Důvěřiví Trójané koně vtáhnou do města (protože je příliš velký musí zbořit své nedobytné hradby) a oslavují bohy dlouho do noci, což je učiní neschopnými boje s navrátivšími se nepřáteli. Trója je krutě a důkladně vypleněna, Helena se vrací k Meneláovi a hrdinové domů.
Ilias představuje společně s Odysseou vrchol veršované epiky již brzy po svém vzniku a dochovala se nám i díky tomu, že byla přijata jako historický pramen.

Odysseus:
Král na ostrově Ithace,syn Láertův, manžel Penelopin, otec Télemachův. Mezi řeckými hrdiny v trójské válce proslul chytrostí a výmluvností, vynikl však i v boji. Spolu s Diomédem zabilo na noční výpravě trójského zvěda Dolóna a thréckého krále Rhésa. S Diomédem pronikl také do Tróje a ukradl posvátné palladium. Na jeho radu sestrojili Řekové dřevěného koně, s jehož pomocí dobyli Tróje.

Obsah:
Při návratu do vlasti, který trval deset let, prožil četná dobrodružství, při nichž všichni jeho druhové zahynuli. Nejprve přistál se svými dvanácti loďmi u thráckého pobřeží, kde se utkal s divokými Kikony a ztratil 72 mužů. Po devítidenní plavbě se dostal do země Lótofagů, pojídačů lótosu, který působil ztrátu paměti, odtud k pobřeží obývanému jednookými obry Kyklópy, byl uvězněn jedním z nich- Polyfémem v jeho jeskyni a stěží vyvázl živ a k tomu ztratil další čtyři muže. Oslepením Polyféma uvalil na sebe hněv jeho otce Poseidóna, který ho na další plavbě stíhal bouřemi. Přízní boha větrů Aiola se již přiblížil na dohled k rodné Ithace, ale zvědavost druhů, kteří otevřeli měch s nepříznivými větry, daný Odisseovi Aiolem, způsobila, že loď byla zahnána zpátky k ostrovu Aiolovu. U lidožravých Laistrygonů ztratil téměř všechny své druhy. S jedinou zbylou lodí připlul pak k ostrovu Aiaia, sídlu kouzelnice Kirky. Když donutil Kirku, aby vrátila jeho druhům proměněným ve vepře lidskou podobu, strávil pak u ní celý rok. Na další cestě šťastně unikl Sirénám, ale proplouvaje úžinou mezi Skyllou a Charybdou ztratil 6 mužů, jež pohltila Skylla. Na ostrově Thrínakii porazili jeho vyhladovělí druhové několik kusů dobytka z posvátného stáda Héliova. Za trest zasáhl Zeus jejich loď bleskem, jediný Odysseus se zachránil na lodním trámu a za několik dní byl zanesen mořem k ostrovu Ógygii. Tam jej vlídně přijala nymfa Kalypsó a zdržela ho na ostrově sedm let. Konečně ho musela na příkaz bohů propustit, a Odysseus odplul na vlastnoručně vyrobeném voru do vlasti. Po sedmnáctidenní plavbě se přiblížil k ostrovu Scherii, sídlu Fajáků, za bouře seslané Poseidonem však ztroskotal. Zachránila ho bohyně Leukotheá (Ínó), která mu hodila závoj, s jehož pomocí doplaval ke břehu. Tam ho nalezla Nausikaá a dovedla ho k otci, králi Alkinoovi. Ten Odyssea vlídně přijal, pohostil a uspořádal na jeho počest hry. Při hostině Odysseus vyprávěl před celým dvorem své zážitky. Král Alkinoos mu pak dal loď, která ho bezpečně dopravila na Ithaku. Tam Odysseus nejprve ztrestal drzé nápadníky své manželky Pénelopy, kteří v době jeho nepřítomnosti vyjídali jeho dům. Pak se dal poznat manželce a stařičkému otci. Když po letech Odysseův a Kirčin syn Télegonos dospěl, vydal se hledat otce, přišel na Ithaku a nepoznav Odyssea, nešťastnou shodou okolností ho zabil.